Jak na vztahy ve třídě očima třídního učitele

Žádná třída, kterou učitel na své profesní dráze potká, není identická. Sociální školní klima třídy, termín často používaný, se dotýká sociálních jevů, psychologického prostředí ve skupině. Na klima je nazíráno jako na něco ustáleného, dlouhodobého, typického pro určitou třídu po několik měsíců a let. Klima ve třídě ovlivňují žáci a učitele společně. Nepřímé, ale významné determinanty tvoří celkové sociální klima školy a sociální klima pedagogického sboru. Nesmíme rovněž opomenout rodiče žáků.

Kdy a čím usměrňovat dynamiku třídy?

Poskytujme prostor pro to, aby měli žáci možnost zažít společně prožitky a mohli je sdílet – školní akce, exkurze, výlety, třídnické hodiny. Pokusme se otevírat prostor pro interakce, formování sociálních dovedností při vyučování – využívejme práci v náhodných dvojicích, ve variabilně tvořených malých skupinách. Podporujme kooperativní vyučování (lze například aplikovat tzv. skládankové učení – práce v domovských a expertních skupinách), kdy jsou žáci v interakci, učí se spolu komunikovat a spolupracovat.

1. Mladší školní věk

Třídní kolektiv se mění v čase. Na počátku školní docházky (a v raném školním věku) není třída diferencovaná, neexistuje hierarchie členů. Děti se teprve vzájemně seznamují, poznávají, postupně se vyvíjejí jejich interakce a vztahy. V 1. třídě (přibližně do 3. ročníku, přičemž to nemusí být pravidlem) základní školy je pro školáky nejdůležitější a nejvlivnější osobou učitel jako nositel platného a pravdivého názoru. Na úplném počátku školní docházky jsou děti k pedagogovi vázány emocionálně. Dá se říci, že učitel jim do určité míry nahrazuje nepřítomnost matky či otce.

Rizikem se stává frekventované negativní hodnocení dítěte a jeho „nálepkování“ (labeling). Děti často nepřijímají toho, koho učitel považuje za problematického. (Vágnerová 2005) Říkají: „Ona je pomalá, paní učitelka říká, že na ni pořád čekáme a zdržuje nás.“ „Pepa je hloupej, neumí číst, a už by to dávno měl umět.“ „Nováková dělá panu učiteli velký starosti, protože neumí počítat.“ „Zlobí paní učitelku.“ I v tomto věku lze vysledovat napodobování někoho z atraktivních, oblíbených vrstevníků z důvodu touhy získat stejnou prestiž. Stejně tak můžeme vypozorovat, že se žáci někdy vyhýbají tomu, kdo by mohl jejich prestiž ovlivnit negativně, snížit ji.

Co s tím jako učitel: Vyhněme se „značkování“. Buďme citliví pro vztahy mezi dětmi. Naslouchejme. Učme žáky rozlišovat žádoucí a nežádoucí chování. Pracujme s vyjadřováním pocitů. Již v tomto období lze děti učit, že každý jsme jiný, a přesto máme něco společného.

Mezilidské vztahy silně ovlivňují atmosféru a práci ve třídě.

 2. Střední školní věk

Střední školní věk s sebou nese vznik určitého rozvrstvení skupiny, nastává postupná diferenciace rolí. V této souvislosti dochází i k labelingu mezi žáky. Určité „označkování“ zlehčuje zpočátku orientaci ve skupině, později se stává vyjádřením postojů skupiny k vrstevníkovi. Sociální hodnocení se opírá o skupinové normy, které se v tomto období vytvářejí. Víme, že hodnocení mezi vrstevníky nemusí být postavené na reálném základě. Jedinci jsou často přisuzovány charakteristiky, které nemá, nebo jsou negativa neúměrně přeceňována. (Vágnerová 2005) Skupina vyžaduje od jedince určitou konformitu. Jakási stejnost je vlastně potvrzením jednoznačnosti, je jistotou. Na tomto základě se může rozvíjet kladné i nežádoucí chování. Manifestuje se podporující chování mezi dětmi, solidárnost, ale i odmítání a ostrakizování až šikanování toho, kdo se od skupinové normy liší, není nějakým způsobem stejný. Najít důvody „odlišností“ a tolerovat něčí „nedostatky“ děti ještě příliš neumějí.

Co s tím jako učitel: V tomto věku u dětí posilujme vciťování: „Jak by ses cítil/a, kdyby…“. Všímejme si vztahů mezi jednotlivci, vývojem jejich rolí. Pokud je dítě ostatními „označováno“ nežádoucími charakteristikami, zkusme to korigovat zdůrazněním pozitiv (např. ochota pomáhat). Můžeme se pokusit změnit postoj skupiny porozuměním určitým znevýhodněním, za která jedinec nenese vinu (pomalé pracovní tempo, poruchy učení a pozornosti…).

3. Starší školní věk

Ve starším školním věku (dospívání) nabývá vrstevnická skupina zvláštního významu. Dospívání souvisí, jak víme, s potřebou společenského kontaktu a nutností vztahů. Skupina má v tomto věku pro jedince zásadní vliv, a to zejména v oblasti vývoje jeho sebehodnocení a sebevědomí. Ve třídě se postavení jednotlivců natolik nemění. Výrazné je ztotožňování se skupinovými normami, což může být v některých případech i rizikové, zejména pokud jsou „řízeny“ vlivnými jedinci s projevy nežádoucího chování. Chlapci mohou svoji mužnost zdůrazňovat agresivními projevy, o nichž si mylně myslí, že imponují dívkám. Nadále se diferencují podskupiny podle zájmů, budoucí profesní orientace. Velmi důležité je hodnocení vlastního vzhledu, kterým se zejména nejistí jedinci mohou trápit – o to více v závislosti na netaktních poznámkách okolí. (Vágnerová 2005)

Co s tím jako učitel: Často je třeba přizpůsobení výchovného přístupu, dospívající se vyhraňují proti autoritativnímu jednání a nechtějí ani, aby se s nimi jednalo jako s dětmi. Jsou citliví na každou nespravedlnost. Toto složité období klade na rodiče i pedagogy zvýšené nároky – vyžaduje trpělivost, porozumění a toleranci pro emoční rozladění. Konflikty mohou být obranou proti nejistotě až úzkosti, kterou s sebou přináší hledání identity. (Vágnerová 2005) Oddělujme chování od osoby a našeho vztahu k ní. V dospívání reagují děti velmi bouřlivě na kritiku, pracujme s ní proto velmi citlivě. Naše nadměrná kritika může zasáhnout vyvíjející se sebepojetí jedince a ovlivnit hledání jeho identity. Vyvarujme se kategorických soudů. Nechme žáky spolupodílet se na rozhodování týkající se třídy. Pokusme se jim dovolit být zodpovědní. Veďme žáky k uvědomění si svých práv, povinností, ale i práv a povinností druhých.

 A na to, jak zajistit potřebu bezpečí ve skupině (třídě) se podívejte na další stránce!