Zpět na článek

Jak ve škole pracovat s chybou?

Nedávno internet obletěl obrázek z nástěnky jisté paní učitelky, která motivovala děti tím, že na něm ukázala, že chyba je tou nejlepší kamarádkou žáků. Díky ní se totiž posouváme kupředu. A jak pracovat s chybou podle naší novinky "Otevřená komunikace a řešení konfliktů ve třídě"? Zjistíte v článku!

Abychom mohli postupně měnit vžité vzorce chování učitel kontra žák, musíme se nejprve zeptat sami sebe, zda jsme připraveni opustit některá klišé, jimiž je učitelské povolání zatíženo. Například představu, že učitel vše umí, je neomylný, nedělá chyby a vlastně už se nemusí nic dalšího učit. Nejenže chyby dělá každý, tedy i učitelé, kteří obsah učiva dobře znají, ale navíc chyby jsou dobrým pomocníkem při učení, pokud je s nimi správně nakládáno.


Nevhodná práce s chybou vzdělávání škodí, snižuje jeho efektivitu. Dětem, ale i učitelům by velmi prospělo, kdybychom pohled na chybování dokázali změnit. Chybu bychom neměli vnímat jako selhání, ale jako příležitost. Těžko může náhled na chybu změnit jeden učitel ve svém předmětu, protože je vždy součástí systému typického pro danou školu. V českém školství se chyby obvykle trestají sníženou známkou, která navíc vůbec nic neříká o kvalitě chyb – jsme stejně „odměňováni“ za gramatickou chybu (např. pokud nedodržíme shodu podmětu s přísudkem) jako za stylistickou, faktografickou nebo logickou chybu. Tomu také u žáků odpovídají reakce na chybu. Snaží se chyby zbavit, aniž by ji pochopili. Pokoušejí se opisovat, chyby neradi přiznávají, vyžadují pochvaly za malichernosti, vždy v pololetí se dožadují lepších známek. Nejdůležitějším faktorem kvality výuky je pro ně hodnocení, přestože vědí, že se na známky už nikdo nikdy nebude ptát.

 

Pokusme se více rodičům i jejich dětem vysvětlovat, že známky nejsou důležité, daleko důležitější je, co si z výuky odnesou. Přesvědčujme je, aby posuzovali kvalitu výuky i jinak než podle známek, aby s dětmi doma o kvalitě vzdělávání hovořili. Snažme se v hodinách pracovat s individuálním hodnocením a odbourávat falešný pocit spravedlnosti.

Vysvětlujme, že žákovi méně nadanému na jazyky můžeme dát za velkou snahu stejnou známku jako talentovanému dítěti, které dělá chyby jen proto, že nemá zájem se zlepšovat a nic pro to nedělá. Jeden svou pílí dosáhl stropu svých možností, zatímco druhý má nevyužité rezervy. My učitelé víme, že volní vlastnosti jsou pro úspěch neméně důležité než nadání.

 

 


V současném systému má ale tento individuální přístup svá omezení. V pololetí a na konci roku známku udělit musíme. Je dobré alespoň při klasifikaci vyzdvihnout i jiné kvality dítěte a sdělit mu, že přestože má z předmětu trojku nebo čtyřku, vážíme si ho a věříme, že je kvalitní člověk. Tedy pokud přistupoval k výuce poctivě. Lze i pochopit, že se některý žák určitým předmětům v domácí přípravě příliš nevěnuje. Je ale důležité, aby při vyučování byl soustředěný, nerušil ostatní spolužáky a odnesl si co nejvíce z výuky samotné. Učitel by měl respektovat rozhodnutí žáka věnovat se hlouběji oboru, který ho zajímá, a neměl by ho zesměšňovat za špatný prospěch v tom svém. Pro dítě je důležité důstojně obstát a udržet si takovou známku, aby bylo možné postoupit do dalšího ročníku. Při práci s chybou nám může poskytnout inspiraci improvizační divadlo, které s chybou záměrně pracuje a dokáže ji přetavit v novou příležitost pro rozvinutí herní situace, v našem případě ji lze využít pro další posun v učení.

 


Cvičení s chybou

Jednoduché cvičení v kruhu má jeho aktéry naučit soustředit se na důležité momenty a eliminovat rušivé informace. Po kruhu se posílají signály – např. číselná řada od jedné do sedmi. Čísla jedna až šest jsou provázena tlesknutím dlaně na pravé nebo levé rameno, podle toho, kam signál posíláme, zda doleva, nebo doprava. Sedmička má jiný signál: ruce ohnuté v předloktí, prsty směřují k sousedům, vrchní ruka ukazuje směr. Zde dochází k největší chybovosti. Kdo přizná chybu, obíhá kolečko. V první fázi řekneme účastníkům, že sami sebe mají za chybu peskovat, a sledujeme, jaký z toho mají pocit. V druhé fázi peskování zaměníme za provolání: „Hurá, chyba!“ A během obíhání po kruhu si můžeme uvědomit, jak s chybou dál pracovat, jak se příště zlepšit. Chyba už nás nefrustruje, ale pomáhá nám pochopit, jak fungujeme a proč se nám chyba děje.


Pomocí stejného principu můžeme s chybou pracovat i ve výuce. Učíme žáky chyby přiznávat, důsledně opravovat a vnímat je jako pomocníka při učení.


Důležité také je, jak vnímají vlastní chyby učitelé a jak s nimi nakládají. Je pochopitelné, že není příjemné udělat chybu před mnoha páry nekompromisních očí, které, jak se nám zdá, na naše selhání přímo číhají. Ale v zásadě žáci sledují pouze to, jak se s chybou vyrovnáme. Zda se budeme vymlouvat, chybu skrývat, bagatelizovat, nebo zda na rovinu chybu přiznáme a případně poděkujeme tomu, kdo ji odhalil. I my se chceme stále učit a zlepšovat a chyba nám v tom může být užitečným pomocníkem. Tento otevřený přístup nás navíc oprostí od stresu a nebudeme chyby zbytečně přeceňovat, a tím případně i kumulovat. Pracovat s chybou by se měli učit hlavně budoucí absolventi pedagogických škol. Pro ně musí být nástup do školy, a s ním spojený požadavek „být dokonalý“, obzvláště frustrující.


Pokud si chybu uvědomíme a nevnímáme ji jako vlastní selhání, může nám pomoci být příště úspěšnější. Bohužel někteří učitelé nejenže se u žáků zaměřují pouze na odhalení a ohodnocení jakékoliv chyby, ale často u nich vítězí přesvědčení, že žák si zaslouží odsouzení, protože se neučil, nepřipravil se dostatečně na výuku a ještě ke všemu je hloupý, protože nechápe učitelův výklad.


Dělení na hloupé a chytré žáky považuji za obzvlášť obludné. Ano, někteří žáci mohou mít potíže s matematikou, ale třeba vynikají ve výtvarném projevu, sportu nebo v jazycích. A ruku na srdce, kolik z nás se dokázalo perfektně naučit dva cizí jazyky? Kdo z nás naposledy namaloval obraz nebo uběhl 5 kilometrů? Jak dokonale ovládáme nejnovější technologie, např. mobilní telefon, který používáme všichni? Neznamená to, že nemáme chtít po méně zdatném žákovi výkon, ale hlavním kritériem hodnocení by měla být jeho snaha se látku naučit, posunout se vzhledem k vlastním možnostem. Při přísně spravedlivém, pro všechny stejně náročném přístupu žákovi učivo znepříjemníme, jeho motivace klesne na minimum a možná ho v negativním vztahu k danému předmětu utvrdíme navždy. Jeho chuť učit se na dlouho zablokujeme úplně.


Jistě je namístě otázka, jak vysvětlit třídě, že jednoho žáka posuzujeme trochu jinak a nehodnotíme ho stejně přísně jako jeho lajdáckého, ale nadaného spolužáka, který látku chápe rychleji. Samozřejmě nevystačíme s jednorázovým vysvětlením. Velmi záleží na tom, jak se třídou pracujeme od prvních dnů, kdy nám byla svěřena (u starších žáků např. v 6. třídě nebo na gymnáziu je důležité, s jakými zkušenostmi a návyky přišli z předchozí školy). Pokud se nám podaří vytvořit spolupracující skupinu, nastavit dobře komunikaci a pravidla chování, vybudovat vzájemnou důvěru a zachovat prostor pro kreativitu a humor, měli bychom obhájit i individuální přístup k hodnocení žáka.

 

Text pochází z publikace Otevřená komunikace a řešení problémů ve třídě, autorkou je Jitka Gabašová.

 

Inspirace pro Váš nákup:

Otevřená komunikace a řešení konfliktů ve tříděPřirozené způsoby zvládání stresuUčitel a syndrom vyhoření