Zpět na článek

Jak vyjednávat s rodiči problémových žáků?

Učitel učí a vychovává. To si myslíme všichni, ale je to opravdu tak? Vykonává učitel pouze tyto činnosti? Nikoli! Spektrum učitelských rolí je mnohem pestřejší. Jednou z učitelových povinností je i komunikovat s rodiči žáka. To bývá obzvlášť v dnešní době mnohem větší oříšek, než si poradit s problémovým žákem. V tomto článku se zaměřujeme právě na vztah učitel - rodič a uvádíme praktické tipy, jak s nimi efektivně vyjednávat.

Současná doba je velmi náročná. Všichni jsme pod palbou obecných norem, které kladou vysoké nároky na jistou dokonalost ve všech směrech, a to mnohonásobně platí i u učitelů.

 

Žákovské kolektivy se spolu sžívají od první třídy. Třídy jsou většinou velmi nehomogenní, složené z žáků motivovaných, snaživých, cílevědomých, s přiměřenými schopnostmi, ale i z těch, jejichž schopnosti a nadání místy nedosahují ani průměru, dětí s nedostatečně stimulujícím zázemím, žáky s různými typy hendikepů, nebo dětí cizinců, dětí z vyloučených lokalit a podobně. Důležitá je vždy komunikace s rodiči, bez jejich pochopení a společné péče o dítě to totiž povětšinou nejde.

 

Právě v procesu navazování kontaktu s rodiči žáků bývá často velký problém. Řada rodičů se domnívá, že není potřeba se starat o to, co děti ve škole dělají, a nemají zájem se na vzdělávání svých dětí podílet, nebo mají naopak na učitele téměř nesplnitelné požadavky.

 

 

 Jaký žák je problémový?

Tzv. problémový žák se vyskytuje snad v každé třídě (problémovým žákům a jejich typologii se věnuje například publikace Žák v krizové situaci). Tímto pojmem zpravidla označujeme takového žáka, který se jakkoli vymyká průměru. Kritéria však velmi často nebývají jednotná a na všech školách stejná. Žák, který na jedné škole prospívá bez výraznějších problémů bez statusu „problémového žáka“, by mohl být na jiné škole hodnocen jako problémový.

 

- Selekce žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zpravidla obecně probíhá podle toho, zda mají výukové obtíže, výchovné obtíže, poruchy soustředění, poruchy řeči nebo zda se jedná o děti s odlišným mateřským jazykem či děti nějak nadané.

- Specifickou skupinou jsou také například děti, které díky velmi často nediagnostikovaným a neošetřeným poruchám řeči, jako je například vývojová dysfázie, nerozumí plně obsahu sdělené instrukce, nechápou abstrakci, nemají dostatečně rozvinuté komunikační schopnosti, následkem čehož nepodávají požadované výkony (viz například publikace Řečové a komunikační obtíže). Takové děti pak mohou být rovněž považovány za problémové, přestože jde o něco, za co nemohou. V tomto případě je důležitá citlivost učitele a schopnost takové žáky odhalit.

- Tzv. problematickými žáky mohou být i žáci, jimž se rodiče doma nevěnují. Spoléhají, že se dítě naučí vše ve škole, nedohlíží na něj při domácí přípravě, nekontrolují mu úkoly, nevedou ho k procvičování probírané látky, nezajímají se o to, jak jejich dítě ve škole prospívá. Takové dítě, ač může být samo o sobě inteligentní a bystré, začne brzy zaostávat a může být učitelem vyhodnoceno jako problémové.

- Bývají ale také žáci, které nemůžeme zařadit do žádné z těchto skupin. Svým chováním a postoji v rámci výuky na sebe však upozorňují na společensky méně únosné úrovni. Upoutávají pozornost vyučujících, vzbuzují negativní emoce a budují si u pedagogů antipatie (např. nevhodným chováním, neustálým vyrušováním, nebo naopak pasivitou, pospáváním v hodině apod.).

 

 Kolikrát je správná komunikace s rodičem těžší, než vyučovat jeho dítě.

 

Jak vyjednávat s rodiči problémového žáka?

Kvalitní vztah učitele a žáka a učitele a rodiče je výsledkem procesu, ve kterém by se vzájemně mělo budovat ovzduší důvěry, vzájemného respektu a vzájemné podpory. Toto vše není možné bez oboustranné vůle, odhodlání a uvědomění si skutečnosti, že tento proces je realizován na základě společného zájmu, kterým je bezpochyby žák, dítě.

 

Hned od prvního kontaktu je zapotřebí jasně vymezit pravidla hry. Rodič i žák musí být srozumitelně informován na jedné straně o tom, co škola nabízí i nad rámec školního řádu, o tom, jak se v konkrétní podobě postará o vzdělávání a bezpečí dítěte, a naopak i o tom, co se očekává od žáka a jeho rodičů.

Po celou dobu je třeba průběžně posilovat vzájemnou důvěru reálnými skutky, sdílet názory a náměty, diskutovat a také oceňovat spolupráci. Pokud toto všechno funguje, a přesto zjistíme, že něco není v pořádku, bylo by vhodné držet se alespoň základního schématu sdělování problému:

 

1. Sebrat dostatek validních informací o žákovi a jeho problému.

 

2. Uspořádat si myšlenky, pracovní hypotézy, možnosti řešení.

 

3. Konzultovat problém s kolegou (výchovným poradcem, dalším vyučujícím, psychologem, speciálním pedagogem, metodikem), společně vyhodnotit aplikované cesty k nápravě (co funguje a co ne).

 

4. Požádat rodiče žáka o schůzku, nabídnout více termínů, vymezit hrubý časový rámec plánované schůzky.

 

5. Schůzku je vhodné realizovat v době, kdy bude na jednání klid. Jednající pedagog by měl mít možnost se na jednání připravit, zkoncentrovat a vyladit. Rovněž rodič by neměl mít dojem, že je pod tlakem.

 

6. Místo schůzky by mělo být přiměřeně velké a přívětivé, dostatečně osvětlené, optimálně větrané s přiměřenou teplotou. Rodič by neměl mít pocit, že je na pranýři. Měl by se cítit pohodlně a bezpečně. Měl by předem vědět, kdo se schůzky zúčastní (jako např. výchovný poradce, zapisovatel, tlumočník, pracovník OSPOD apod.) a měl by předem znát tematický rámec.

 

7. Je vhodné hned na úvod (po vzájemném představení a pozdravech) rodiči/rodičům poděkovat za to, že si udělal/i čas a přišel/i se poradit o potížích jejich dítěte. Dále pak potvrdit časový rámec schůzky a jasně formulovat hlavní problém. Vyplatí se říci, co škola podnikla v rámci nápravy, co funguje a co se příliš nedaří (a co si myslíme o tom, proč tomu tak je), a otázat se rodičů, jak podobné problémy řeší doma (nebo jak obecně řeší situace, kdy například dítě nedodržuje stanovená pravidla, jak se s dítětem připravují na školu apod.).

 

8. Vyplatí se naslouchat a vnitřně si skládat mozaiku, zjistit jaká pravidla fungují v rámci rodiny, jaké jsou nejen priority, ale i reálné možnosti rodičů.

 

9. Vyplatí se držet se původního scénáře, neodklánět pozornost k problémům, které již byly tématem k jednání v minulosti, nekritizovat, nemoralizovat, nepředkládat příběhy jiných dětí a rodičů nebo své vlastní, nevytvářet zbytečné třecí plochy.

 

10. Z jednání by měl být proveden zápis přímo na místě, rodič by měl mít možnost se na závěrečných ujednáních podílet. Závěry by měly být formulovány velmi konkrétně, jasně, stručně a srozumitelně. Stejně tak i úkoly všech zúčastněných. Měla by být dohodnuta další schůzka, kde bude provedeno zhodnocení výsledků společných ujednání a jejich fungování v praxi.

 

Nakonec je vhodné opět rodičům poděkovat za spolupráci, vyjádřit podporu i určitou naději na vyřešení problému při oboustranné spolupráci.

 

 

V závěru by mělo zaznít ještě jedno velmi důležité pravidlo. Tím, že máme dobrou vůli pomáhat jiným, bychom v žádném případě neměli devalvovat vlastní zdravou sebeúctu a ubližovat sami sobě. Vše má své hranice. Pokud jsme přesvědčeni, že roli vyjednavače prostě nezahrajeme, není ostudou požádat o pomoc kolegu. Řada institucí má své mluvčí, tak proč ne škola?

 

V článku byly použity ukázky z publikace Jak budovat dobrý vztah s rodiči žáků, autorkou kapitoly je Irena Příkazská

 

 

 

Inspirace pro Váš nákup:

Jak budovat dobrý vztah s rodiči žáků?Sebeobrana učiteleLíný učitel: Jak učit dobře a efektivně