Obecně by měly být zakotvené nejen v ŠVP, ale také v klasifikačním řádu školy, který je součástí školního řádu. V něm jednotlivé školy stanovují základní pravidla hodnocení žáků. V České republice si školy mohou zvolit, zda budou používat klasifikaci, slovní hodnocení nebo kombinaci obou těchto způsobů. Většina škol používá první způsob. Stále častěji se však využívá i slovní hodnocení. Je tomu tak v rámci celé školy, ale i u jednotlivých žáků. Upozorňujeme také na fakt, že školy musí být vždy schopné převést slovní hodnocení do známek. Je to potřebné zejména při přechodu na střední školu, protože se známky uvádějí na přihlášku ke studiu ve střední škole.

Slovní hodnocení lze v některých případech použít i ve škole, kde se běžně používají známky. Může k tomu dojít právě u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (vše pro žáky s SVP u nás najdete v kategorii Speciální vzdělávací potřeby), a to na základě doporučení školského poradenského zařízení. Zákonný zástupce žáka s vývojovou poruchou může o slovní hodnocení písemně požádat ředitele školy. Podobně lze způsoby hodnocení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zakotvit v individuálním vzdělávacím plánu. Tuto formu hodnocení lze použít ve všech předmětech, nebo pouze v některém či některých z nich. I v tomto případě doporučujeme stanovit zásady slovního hodnocení v klasifikačním řádu a i zde platí výše uvedená zásada o schopnosti školy převést slovní hodnocení do klasifikace.

Oba v Čechách používané způsoby hodnocení žáků mají své výhody i nevýhody. Za hlavní přednost slovního hodnocení se považuje, že žák není tolik stresován a je vlastně vnímán jako partner dialogu. Tento typ evaluace přesně ukazuje, čeho konkrétní žák dosáhl, jaké jsou jeho dílčí úspěchy, kam se posunul apod. Dá se jím naopak přesně popsat, kde má ještě mezery a co mu uniká. Navrhuje také cesty, jak zlepšit výkon a zvládnout přetrvávající nedostatky. Slovní hodnocení v mnoha případech pomáhá snížit riziko diskriminace slabších žáků.

Slabinou slovního hodnocení je jeho časová náročnost, která často vede k používání schematičnosti a zkreslování. Pro některé žáky i jejich zákonné zástupce může být tato forma hodnocení méně srozumitelná.

Ve srovnání se slovním hodnocením má klasifikace především informativní funkci. Umožňuje srovnávání jednotlivých žáků i celých tříd. V České republice se navíc tento způsob hodnocení používá tradičně a mnozí na něm lpí. Mezi negativa známkování patří to, že často vede k sociální diferenciaci třídy, vyvolává stresující situace, negativně motivuje a evokuje tendenci srovnávat se s ostatními apod., což se často projevuje právě u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

Zdá se tedy, že ideálním řešením by bylo používat kombinaci obou způsobů hodnocení a vždy klást důraz na kladné momenty každého z nich. U žáků se speciálními vzdělávacími potřebami doporučujeme kromě slovního hodnocení využívat i jiné alternativní metody hodnocení. Místo známek můžete například v některých předmětech využít hodnocení formou počtu chyb. Výsledek práce tedy nebude klasifikován známkou, ale číslem označujícím počet chyb. Dlouhodobě se pak dá sledovat progres jednotlivých žáků. Tendence ke snížení počtu chyb pak můžeme označit jako zlepšení a dotyčný může dostat pozitivní zpětnou vazbu.

Podobně motivačně může působit také hodnocení formou procentuální úspěšnosti či bodové hodnocení, kdy žák dostane informaci o počtu obdržených bodů v poměru k počtu bodů, které lze získat. Další možností je hodnotit pouze to, co žák stihne vypracovat. Obecně mají učitelé tendenci hodnotit nezodpovězenou otázku jako špatnou odpověď. U žáků se speciálními potřebami bychom však takto postupovat neměli. Ve školách jsou žáci bohužel velmi často hodnoceni pouze na základě písemných prací. Učitelé zapomínají hodnotit ústní výkony. Mnoha žákům se speciálními vzdělávacími potřebami však může písemná forma vypracovávání úkolů činit obtíže, avšak při ústním řešení úkolů se jim daří. Je tedy potřeba s těmito formami hodnocení také pracovat (více v publikaci Vzdělávání žáka s SVP).

Každý učitel by se měl při hodnocení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami řídit několika základními zásadami. Patří mezi ně zejména:

  • Důkladná znalost doporučení školského poradenského zařízení a aplikace v něm navrhovaných postupů a metod do běžné praxe.
  • Důkladná známost IVP, případně PLPP.
  • Nesrovnávat žáka se SVP s ostatními, hodnotit jeho individuální pokroky.
  • Neustále hledat a v praxi uplatňovat takové metody hodnocení, které mají pro daného jedince motivující charakter.
  • V oblasti hodnocení spolupracovat s ostatními vyučujícími, především v oblasti výměny zkušeností.
  • Spolupracovat s poradenskými pracovníky ve škole.
  • Pracovat s chybou – neodsuzovat, vysvětlovat, opakovat, doplňovat.
  • Pozorovat výkyvy ve výkonech žáka – výkon nehodnotit ve chvílích, kdy je dotyčný žák v nepohodě nebo viditelně unavený.

Ve výčtu zásad při hodnocení žáků se speciálními vzdělávacími potřebami bychom mohli pokračovat ještě dál, chtěli jsme však připomenout zejména ty hlavní, obecné. 


Ukázka z publikace Školák s SVP, autorkou je PhDr. Jitka Kendíková.