Přinášíme Vám článek s ukázkami z e-publikace Malé příběhy o velkých věcech, jejíž autorkou je Dana Tvrďochová. Při tvoření knihy, která poskytuje mnoho rad a tipů v oblasti rozvoje dítěte v předškolním a mladším školním věku, se inspirovala příběhy Daisy Mrázkové, v nichž nacházíme propojení příběhů, přírody a sociálních témat. S publikací Malé příběhy o velkých věcech tak můžete rozvíjet emoční dovedností předškoláků prostřednictvím příběhů Daisy Mrázkové.

 

„Jak se mají vyprávět (číst) příběhy? Tak, aby člověku samému pomohly! – říká jedna chasidská legenda:
‚Můj dědeček byl chromý.
Jednou ho požádali, aby vyprávěl
příběh o svém učiteli. Vyprávěl
tedy, jak velký Baal Schem při modlitbě
vždy poskakoval a tancoval.
Můj dědeček stál a vyprávěl a vyprávění
ho tak strhlo, že musel poskakovat
a tancovat, aby ukázal, jak
to dělával mistr. Od té chvíle byl vyléčen. Tak se mají vyprávět příběhy!‘“
(Pesseschkian, 1997)

Od pradávna jsou příběhy, pohádky, mýty a báje součástí lidské kultury, ale také našich osobností. Proudy narativní psychologie říkají, že identita člověka je tvořena příběhy. Těmi, které slýchává o svém okolí, o sobě a také těmi, jež zažívá a jimiž o sobě vypravuje. Příběhy dítě vnímá už od raného věku a jsou mu dobrými pomocníky při orientaci ve světě i v sobě samém. Pomáhají mu osvojovat si důležité hodnoty, pomáhají mu vidět souvislosti mezi jevy, pomáhají mu seznámit se s kulturou. V příbězích si děti mohou hledat své hrdiny, kteří jim budou životním vzorem, mohou se učit z chyb ostatních. Příběhy jim nabídnou vysvětlení jevů, se kterými se setkávají. Příběhy mohou dětem, ale i dospělým dodat pocit smyslu, ucelenosti a jistoty, poněvadž byly, jsou a budou. Příběhy si v sobě nesou určité kouzlo, které jako by odolávalo času a funguje stále už po několik tisíciletí. K porozumění příběhu není potřeba jen příběh sám, ale také porozumění kontextu, osoby vypravěče a osoby posluchače či čtenáře, protože tím vším je příběh ovlivňován a formován.

Když využíváme příběhy při práci s dětmi, jsou děti samy nejen vnímateli příběhů, ale také jejich tvůrci. Zaměříme se tedy také na to, jak se u dětí vyvíjí způsob vyprávění příběhů. Podle Ricoeura (1984) je vyprávění příběhu prostředkem, který jedinci umožňuje, aby v plynutí časem a v průběhu změn chápal a pociťoval sebe jako téhož. Schopnost chápat a produkovat příběhy se utváří v průběhu života.

Narativní identita se rozvíjí až v období dospívání. Vede k ní dlouhá cesta vývoje narativních struktur. Od jejich přijetí až k jejich postupnému využívání. Od nejjednodušších deskriptivních struktur až po složité cílesměrné struktury, které už mohou hlouběji zachytit životní příběhy, které vyprávíme se snahou o sestavení ucelené mozaiky smyslu života a žitých událostí, určení místa pro sebe sama ve světě, nalezení řádu a významu situací. Podle Steina a Albra (1997) je vývoj narativní struktury založen na dětském porozumění lidské intencionalitě. Autoři uvádí, že děti začínají chápat záměrnost a cílesměrnost od 2,5 roku.

Sutton-Smith (1986, podle Chrze, 2002) také považuje období kolem třetího roku za věk, kdy děti začínají vyprávět příběhy a osvojovat si základní koncepty příběhů. Určitá struktura ale podle něj začíná být patrná až kolem šestého roku. Mladší děti se spíš než na děj orientují na melodické vzorce vyprávění. Až po desátém roce děti obvykle plně využívají všeobecně přijímané koncepty příběhů. Narativní struktury se začínají postupně krystalizovat kolem sedmého roku. V devíti letech děti začínají vyprávět delší příběhy s více epizodami, využívají cílesměrné dějové souvislosti. V tomto období se vyskytují dva typy vyprávění: struktura typu „řada činností“ a vyspělejší vyprávění se strukturovanou dějovou souvislostí vyznačující se zřetězováním a cílesměrností. V jedenácti letech se objevují příběhy o životní dráze, události jsou koherentní, je kladen důraz na kvalitu obsahu.

Předškolní období, pro které je charakteristické magické myšlení dětí, je jako by stvořeno pro vnímání i tvoření příběhů. Děti v tomto období jsou jejich znamenitými a stále lačnými sběrači i vypravěči. Příběhy se podílejí na obohacování a rozšiřování jejich vnitřního světa, který je velkým bohatstvím každého člověka a nenahraditelným zdrojem inspirace. Příběhy vedou děti k tvořivosti a fantazii, kterou nepotřebují jen umělci, ale všichni lidé. Poněvadž tvořivost i fantazie se odráží v každodenním životě, v mezilidských vztazích, vztazích k sobě samému. Příběhy ve výchově a vzdělávání využívá dramatická výchova a strukturované drama. Děti si prostřednictvím určitých technik procházejí příběhem, jsou jeho vnímateli i tvůrci. Příběh se tedy může obohatit po několika stránkách. Po stránce osobnostní a sociální: vnímání hodnot, pohled na události z různých úhlů, uvědomování si smyslu, ucelenosti, rozvoj spolupráce, vytváření a sdělování názoru, fantazie, tvořivosti atd. Ale také po stránce kognitivní: rozvoj myšlení, vnímání příčin a následků, rozvoj vyjadřovacích schopností, pozornosti, paměti.

Při práci s dětmi můžeme využívat jak literární příběhy, tak příběhy námi (pedagogy) vymyšlené, ale také běžné životní příběhy. Při výběru příběhu bychom měli dbát na tyto body:

  • Splňuje příběh požadavky srozumitelnosti?
  • Je přiměřený věku dětí?
  • Řeší opravdu problematiku, které se chceme s dětmi věnovat?
  • Poskytuje dostatek dramatické akce?
  • Je dostatečně variabilní?
  • Je přiměřeně dlouhý? (Můžeme ale pracovat i s velmi dlouhými příběhy za předpokladu, že mají jasnou strukturu nebo se zaměříme na určitou epizodu.)

Při výběru technik (a ostatně i příběhů samotných) nelze opomenout:

  • Jaký je věk dětí?
  • Jak dlouho se skupina zná?
  • Jaké vládne ve skupině sociální klima?
  • Nevyskytují se ve skupině vztahové problémy, které by bránily realizaci vybrané techniky?
  • Nemá nějaké dítě psychické potíže, které by se dotýkaly vybraného tématu, techniky?
  • Jak jsem osobnostně zaměřen/a, co mě baví, jaké techniky mohu dětem zprostředkovat?
  • Mám k realizaci techniky prostor a materiál?

Nelze opomenout také to, že práce s příběhem v mateřské škole NENÍ psychoterapie. Na tuto poznámku je třeba dbát a nepouštět se do terapeutických experimentů, které by mohly dětem nejen pomoci, ale také vážně ublížit.

 

 Závěrem

Stejně jako u všech ostatních aktivit platí, že než dětem nabídneme nějakou činnost, je dobré sledovat, co je na místě zaujme, jak si hrají. Často se může stát, že se děti ponoří do vlastní práce a naše připravené hry a příběhy vůbec nepotřebují. Malé děti jsou nastaveny tak, že samy vyhledávají činnosti, které jsou v daném období pro jejich vývoj důležité, které jej nejvíce rozvíjí. Proto dětem důvěřujme, a pokud si samy hrají, jejich hru jen zpovzdálí sledujme, třeba se od nich něco přiučíme. Naši připravenou hru můžeme nabídnout později, v návaznosti na jejich aktivitu. Přejeme hodně zábavy při čtení příběhů i jiných aktivit (nejen) s předškolními dětmi.

 

Ukázka pochází z e-publikace Malé příběhy o velkých věcech, jejíž autorkou je Dana Tvrďochová. Při tvoření knihy, která poskytuje mnoho rad a tipů v oblasti rozvoje dítěte v předškolním a mladším školním věku, se inspirovala příběhy Daisy Mrázkové, v nichž nacházíme propojení příběhů, přírody a sociálních témat.