Přestože existují různé variety domácího násilí, v tomto článku se zaměříme na partnerské násilí, tedy na násilí mezi partnery, přičemž zasažen/a může být žena (většina případů), ale i muž. Je uváděno, že s násilím ze strany svého partnera se během svého života dle některých průzkumů setkává 38 % českých žen. Ženy tvoří 92–98 % obětí domácího násilí. Muži bývají obětí ve 2–5 % případů. Tato čísla jsou ale zavádějící, jelikož jen málokterý muž veřejně přizná, že je týrán svou partnerkou a vyhledá pomoc (Acorus, 2011).

Co je to domácí násilí?

V zákoně č. 135/2006 Sb. o ochraně před domácím násilím stojí: „Domácím násilím se rozumí opakované násilné jednání nebo opakované vyhrožování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti mezi osobami, které jsou či byly spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a žijí ve společně obývaném bytě nebo domě“.

Domácí násilí a děti

Když si lidé v rodině vzájemně ubližují, bolí to i děti. Psychické i fyzické násilí proti někomu, koho mají rády, je něco, čemu ani nemohou rozumět. Mají rády oběť a zároveň i toho, kdo jí ubližuje. Přestože děti jsou vůči projevům domácího násilí silně vnímavé a velice se jich dotýká, řada rodičů si myslí (podle Čírtkové, 2008), že o probíhajícím násilí v rodině nemají tušení. Tento fakt je zarážející i proto, že podle průzkumů se domácí násilí v drtivé většině případů odehrává přímo před dětmi. Světová zdravotnická organizace (WHO) přitom uvádí, že v případě, kdy je dítě „pouhým“ svědkem domácího násilí, cítí se tak, jako by bylo přímou obětí. Navíc v rodinách, kde dochází k násilí, se v 40-60% dříve či později násilník napadne i dítě.

Pocity dítěte

Je třeba si uvědomit, že dítě vnímá i tzv. klid před bouří velmi intenzivně, což jej samotné uvádí do nepopsatelné tenze: Co bude, až se rodič vrátí z práce, co bude, až…? Dítě postrádá zásadní pocit jistoty a bezpečí, který by mělo v rodině pociťovat. Následně se chová tak, aby nezavdalo příčinu jakémukoli konfliktu mezi rodiči, protože se často domnívá, že následné násilí je jeho vina.

Není třeba uvádět, že život v neustálém strachu a nejistotě je pro dítě velice náročný. V kombinaci s neustálým sledováním, jak jeden z rodičů ponižuje druhého, se u něj často rozvinou psychické problémy, jako například posttraumatická stresová porucha, deprese, poruchy chování. Způsoby vyrovnání se s takto náročnou situací jsou různé. Rozvíjet se u dítěte mohou například i poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky a sklony, popřípadě násilí vůči okolí.

Dítě si rovněž neumí vytvořit jasný vztah k oběma rodičům, neustále pociťuje ambivalentní city: lásku – strach, má problémy s navazováním vztahů a nikomu nedůvěřuje, časté jsou i psychosomatické obtíže. Některé děti také začnou být apatické, nic „necítí“, popřípadě si dlouhou dobu neuvědomují, co se doma doopravdy děje a snaží se to přehlížet, což jsou některé z obranných mechanismů vůči dlouhodobému stresu.

Čeho si může všimnout učitel

Děti jakožto svědci domácího násilí nejenže trpí uvnitř, dříve nebo později se dlouhodobý tlak a stres projevuje i navenek. U takových dětí můžeme pozorovat nejčastěji:

1. psychosomatické problémy

Děti jsou zimomřivé, zvýšeně nemocné (mají sníženou imunitu). Často si stěžují na bolesti hlavy a břicha. Není náhodou, že u velké části dětí v azylových domech jsou zaznamenávány alergie, ekzémy, astmatické projevy, ale i opakující se záněty středouší (srov. Barvíková, Paloncyová, 2016). Ve škole bývají děti unavené, ospalé (útoky se mnohdy dějí v noci nebo dítě v důsledku svých prožitků trpí nespavostí).

Co s tím: Pokud si jako učitel všimnete těchto projevů, buďte ostražití. Mohou to být první signály, že se s dítětem něco děje, že má vážný problém. Můžeme se ho nepřímo zeptat: „Netrápí tě něco?“ Dopředu však počítejme s variantou, že se možná dozvíme něco, na co budeme muset reagovat pomocí, protože se můžeme dotknout dítěte v krizi.

2. rozkolísanost školních výsledků

Děti přítomné domácímu násilí mívají oslabenou pozornost. Působí roztržitě či snivě. Příčina může být i ta, že se prostě doma nedá učit, nelze se připravit na zkoušku. Možná má dítě i sníženou motivaci k učení – pětka je oproti tomu, co je doma, vlastně nepodstatná. Jejich globální pocit bezmoci může způsobit potíže s překonáváním překážek – myslí si, že nic neumí a nedokážou. Na druhou stranu existují holky a kluci, kteří se snaží prospívat co nejlépe – špatné známky představují další zdroj konfliktu, spouštěč násilí mezi rodiči i vůči nim samotným. Mohou proto velmi citlivě reagovat na neúspěch, mít již předem obavy ze selhání (srov. např. Rosa, 2014).

Menší děti mohou mít zvláštní reakce – lekají se maličkostí, zacpávají si uši, pokud někdo zvýší hlas. Na domácí násilí mohou reagovat pomočováním, některé z nich začnou zadrhávat či reagovat regresí, tj. návratem do již překonaných vývojových etap. Problém může být v regulaci emocí. Plačtivost, přecitlivělost nemusí být výjimečná, a to i u žáků ve starším školním věku, stejně jako pohotovost k afektivním reakcím.

Jak mohu jako učitel pomoct

Učitelé jsou vnímaví ke svým žákům a léty prověřený „šestý“ smysl jim mnohdy pomůže odhalit, že v rodině nějakého dítěte dochází k něčemu špatnému a zlému. V případě, že jako učitelé máme podezření, že v žákově rodině dochází k domácímu násilí, je nasnadě vyvolat jednání s rodičem. V této situaci uvažujme, kterého rodiče oslovit. Některé děti mají strach jít domů, jiné naopak nechtějí zůstávat ve škole, protože se bojí toho, co se doma děje. Může se projevit záškoláctví či útěk ze školy (často impulzivního charakteru). Děti samozřejmě mohou utéct i z domu – útěky mohou být impulzivní, ale i plánované až chronické.

 

"Jeden ze záškoláků (2. ročník) ráno odcházel do školy, ale vyučování trávil v parku pohledem na okna bytu. Bolela ho hlava a břicho. Měl strach o maminku a sledoval, zda se otec nevrací domů dříve než on" (Ženatová, 2017: 127)

Dříve, než začneme sankcionovat, pokusme se analyzovat důvod záškoláctví či útěku ze školy (rozhovor s dítětem, rodičem). Jako učitel zmůžeme více, než se může na první pohled zdát. Důležité je nepodceňovat jednotlivé signály, že s dítětem není něco v pořádku. Rozmyslíme si, který rodič je k pohovoru vhodnější. Je dobré rozhovor si předem naplánovat, rozmyslet si, co přesně chceme říct a jak to řekneme - jednáme diplomaticky. Rodiče můžeme následně nasměrovat na pomoc specialistů. Ptát se odborníků můžeme i my. Existuje několik institucí, na které se jako učitelé můžeme obrátit a následně tam nasměrovat i dotyčného rodiče. Obětem domácího násilí mohou pomoci:

  1. PPP (pedagogicko-psychologická poradna)
  2. SVP (střediska výchovné péče)
  3. OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí)
  4. školní psycholog

Pokud máme podezření, že dítě bývá svědkem domácího násilí, jednejme. Až vnější zásah často zvrátí hrozné věci, ke kterým v řadě rodin dochází.

 

V článku byly uvedeny úryvky z publikace Žák v krizové situaci. Autorkou kapitoly je Zdeňka Ženatová.