Přestože učitelé mají často pocit, že situaci ve třídě mají pod kontrolou díky tomu, že děti sedí v lavici a dávají pozor, opak je pravda. V době krátkých, ale pro děti velmi významných přestávek se odehrává mnoho dějů, které zásadně ovlivňují chod celé třídy, a tudíž i další výuky. Ptáme-li se dětí, co je ve škole baví nejvíce, často dostáváme odpověď: přestávky. O přestávce mají příležitost navazovat sociální kontakty, sdílet se spolužáky informace, které je opravdu zajímají, a v neposlední řadě mohou uspokojovat své základní potřeby – dát si něco dobrého a napít se. O přestávkách ale také vznikají první animozity, které pokud je zanedbáme, mohou vést ke konfliktům a někdy až sociálnímu vyloučení nebo šikaně. Život o přestávkách do velké míry formuje i atmosféru ve škole. To platí pro všechny stupně vzdělávání.

Každá škola řeší problém přestávek jinak. Na 1. a 2. stupni drží učitelé o malých i velkých přestávkách dozor a snaží se, aby děti změnily prostředí a trávily přestávky např. na chodbách, na školním dvoře či v bufetu (především starší děti). Některé školy mají dokonce žákovské kluby a herny, instalují pingpongové stoly a basketbalové koše. Děti v mladším školním věku dost často o přestávkách „hlídá“ asistentka. Přes všechna opatření se někdy nepodaří nepřijatelné a protispolečenské chování včas odhalit. Na jedné střední škole byli učitelé šokováni tím, že šikanu odhalili až po dlouhé době, a to čirou náhodou – ve chvíli, kdy se stal úraz jinému spolužákovi, který chtěl šikanovanému pomoci. Zjistilo se, že šikanátor a jeho suita mají vybudovaný důmyslný systém hlídkování a zastírání šikany. Až zpětně si učitelé uvědomili, že občas viděli na chodbě postávat žáky, kteří hlídali, zda nejde nějaký vyučující, aby mohli včas svého šikanujícího spolužáka varovat. Učitelé dokonce vídali, jak spolu oběť s viníkem sedávají v družném rozhovoru na lavici před školou. Nebýt náhody v podobě úrazu nezúčastněné osoby, šikana mohla trvat ještě podstatně déle. Dlouhotrvající a neodhalené násilí mělo devastující vliv na klima v celé třídě a učitelé se obávají, že by časem na místo šikanátora (byl donucen odejít na jinou školu) mohl nastoupit někdo jiný. Někteří se domnívají, že by to mohla být dokonce i původní oběť. V tomto případě nezbývá, než přizvat ke spolupráci psychologa a s třídním kolektivem dlouhodobě pracovat.

Kromě extrémních případů se ale ve škole často setkáváme s běžnými konflikty, jejichž včasné řešení může zlepšit klima ve třídě.

My sami často vnímáme konflikt jako něco velmi nepříjemného, čemu bychom se raději vyhnuli a co do hodiny ani do školy nepatří. Chceme situaci rychle vyřešit, abychom nebrzdili proces výuky, a sáhneme čas od času po autoritativním řešení. Spor rychle rozhodneme, viníka potrestáme a myslíme si, že tím je problém vyřešen. Opak je pravda. Potlačený, nedořešený konflikt je sice dočasně násilně utlumen, ale po chvíli se přihlásí s větší silou a má ještě horší dopad na atmosféru v třídním kolektivu. Bylo-li nám v prvním případě líto času, který bychom byli museli věnovat důkladnějšímu prozkoumání konfliktu, abychom pochopili, z čeho pramení, musíme napodruhé vyvinout mnohem větší úsilí, abychom situaci rozklíčovali a správně vyhodnotili.

Důležitá je role učitele ve škole nikoliv jako soudce, ale spíše jako mediátora nebo staršího, zkušenějšího partnera. Pro učitele ale není z několika důvodů lehké tuto roli přijmout. Může se obávat ztráty autority, přílišného zahlcení procesem řízení skupiny při řešení konfliktu, namístě jsou i obavy z emoční destabilizace. Část učitelů nedokáže navíc vystoupit z role zkušeného, neomylného pedagoga, který vůči dětem zachovává určitý odstup, má vždy poslední slovo a v případě konfliktu je tím, kdo rozhoduje o vině a trestu. Bojí se, že by se jim situace mohla vymknout z rukou a oni by nad procesy ztratili kontrolu. Raději tedy setrvávají na svých konzervativních pozicích vševědoucích učitelů. Někdy učiteli jeho mocenské postavení dokonce vyhovuje. Z pozice autority může kdykoli zasáhnout, rozhodnout a potrestat či odměnit.

V návaznosti na proměňující se společnost se ale bude zvyšovat i tlak na pedagogy, kteří budou muset hledat nové přístupy a jiný komunikační klíč k dětem. Tím klíčem je rovnocenné partnerství, vzájemný respekt, ale i vědomí vzájemného obohacování. Žák v každém věku může učiteli zprostředkovat důležité poznání především v oblasti zpětné vazby.

 

Text pochází z publikace Otevřená komunikace a řešení konfliktů ve třídě, autorkou je PhDr. Jitka Gabašová. Celou ediční řadu Škola jako (ne)bezpečné místo nabízíme v e-shopu Dobrá škola.