Ve skupině, jako je třída, ale ani jinde, nelze nekomunikovat. Vším, co řekneme, uděláme, ale i neuděláme, vysíláme nějaké poselství. Učitel má ještě těžší postavení v tom, že je na něj po celou dobu vyučování upřeno až třicet párů očí a on si musí zachovat po celou dobu klid a nadhled. Učitel je pro žáky určitý vzor, a jak on nastaví komunikaci, tak se bude chovat většina dětí ve třídě. Učitel vytváří komunikační model. Podaří-li se mu zůstat klidný, přátelský, ale pevný, bude ho většina dětí respektovat a komunikace bude snazší.


Každý z nás by měl nejprve dobře znát sám sebe, své slabiny a silné stránky, aby nebyl při komunikaci zaskočen. Sebepoznání také prohlubuje sebedůvěru a přináší nám možnost prozkoumat i taková zákoutí naší osobnosti, která nám byla doposud skryta. Pokud se obrátíme do sebe, můžeme pochopit svoje nejhlubší potřeby, které jsou do jisté míry i ovlivněny tím, co nám jako dětem chybělo nebo čeho se nám nedostávalo v dostatečné míře. Patří sem touha po přijetí, po uznání, strach z odmítnutí, potlačovaná nebo naopak podporovaná kreativita a celkový vliv rodičů na formování naší osobnosti.


Pro otevřenou a nenásilnou komunikaci je důležité dobře navázat první kontakt – velkou roli hraje první oslovení, oční kontakt, pochvala a ocenění. Při každé komunikaci velmi dobře vážíme slova, kterými můžeme pomoci, ale také ublížit. Slušnost, tolerance, ohleduplnost a klid namísto nervozity a agrese mohou vzájemnou komunikaci zkvalitnit. Pokud se nám chce žák svěřit s nějakým problémem nebo i pokud se dopustil nějakého přestupku, je důležité mu naslouchat a empatizovat s ním, když popisuje konfliktní situaci, problém nebo stížnost ze svého pohledu. Obecně empatizujeme tak dlouho, dokud u partnera necítíme uvolnění napětí a pokud ani po výzvě nemá co dodat. Po celou dobu bychom neměli skákat do řeči ani jinak partnera přerušovat. Jediné, čím můžeme pomoci, je dávat najevo, že dobře chápeme to, co říká, parafrázováním jeho výpovědi. V žádném případě bychom neměli udělovat rady, oponovat nebo partnera zahrnout výčitkami. Pokud my sami promlouváme, popisujeme a sdílíme své pocity a potřeby, měli bychom se taktéž vyhnout jakémukoliv hodnocení.

 

 Pro učitele je to jedna z nejtěžších disciplín. Neměli bychom se schovávat za plurál nebo neurčitou osobu („nám/všem je nesympatický, ono se to nedá vysvětlit“). Měli bychom mluvit vždy jen za sebe a používat ich-formu. Obtížná situace nastává v rozhovoru v okamžiku, kdy není zachována jistá symetrie a není partnerovi poskytnut dostatečný prostor. Měli bychom se vyhnout tomu, abychom svým projevem partnera v rozhovoru zcela zatlačili do pozadí a vedli monolog. Toto zvláště platí pro vztah učitel–žák, protože učitel má většinou mocenskou převahu a dítě je zaskočeno tím, že by s učitelem mělo otevřeně hovořit. Někdy trvá hlavně starším dětem opravdu dlouho, než se bez zábran rozpovídají. Hovor můžeme po empatizování buď ukončit, abychom získali čas na rozmyšlenou, anebo můžeme pomocí čtyř kroků nenásilné komunikace nabídnout vlastní pohled na problém. Rozhovor, v němž žák dostane dostatek času a prostoru, nám může mimo jiné poskytnout i cennou zpětnou vazbu.


Otevřené, nenásilné komunikaci můžeme žáky učit od prvního dne setkání ve škole. Kromě každodenního kontaktu a učení vzorem můžeme zařazovat do výuky cvičení na sebepoznání, rozvoj empatie nebo nejrůznější argumentační a diskusní hry.


Nácvik parafrázování a argumentace

Jako příklad argumentačního cvičení, můžeme uvést např. hru pro a proti, při níž klademe skupině otázky, které v sobě zahrnují dva protikladné postoje: „Měli by mít žáci právo hodnotit své učitele? Měli by žáci ve škole nosit jednotné uniformy? Mělo by být na školách zakázáno nosit náboženské symboly? Měli bychom jako členská země EU přijmout společnou měnu euro?“ Debatující se rozdělí na dvě skupiny – pro a kontra a střídavě přinášejí argumenty obhajující jejich postoj. Pokud máme ve skupině část nerozhodnutých členů, stojí uprostřed a debatu sledují. Naslouchající skupina by vždy měla parafrázovat argument, který slyšela, a navázat vlastním protikladným argumentem. Po krátké výměně názorů (jedná se víceméně o bleskové diskuse se 2–3 argumenty na každé straně) diskusi přerušíme a zeptáme se nerozhodnutých, na jakou stranu by se po vyslechnutí argumentů přiklonili. Cílem hry není přetáhnout co nejvíce lidí na svou stranu, ale dokázat naslouchat protiargumentům, parafrázovat je a navazovat svým dalším argumentem. Cvičení je určeno spíše starším žákům, u mladších dětí se soustředíme spíše na procvičování rozdílů mezi argumentem a tvrzením.

 

Text pochází z publikace Otevřená komunikace a řešení konfliktů ve třídě.