Osobnost bývá nejčastěji definována jako celek duševního života, v hovorovém pojetí se jedná o uznávaného jedince. Každý člověk má jedinečnou strukturu svých psychických vlastností a dispozic. V běžné komunikaci je termín „osobnost“ používán jako synonymum charakteristiky či hodnocení jedince.

Přinášíme ukázku z publikace Dvouleté děti v předškolním vzdělávání. Od jara do léta autorek Jany Kropáčkové a Hany Splavcové.

 

V každém jedinci, tedy i v každém dítěti, je třeba vidět osobnost, i když mu jsou zatím jen dva roky. Právě v tomto období, kdy dítě vývojově prochází fází negativismu, fází prvního vzdoru, se formuje jeho osobnost. Učitelé mateřské školy se mohou stát vyhledávanými odbornými partnery těm rodičům, pro které je toto období někdy psychicky náročné. Dítě si uvědomuje sebe sama jako autonomního jedince, což vede k častým reakcím násilného vymáhání „já chci“, násilného odmítání „já nechci“ a k intenzivnímu prosazování větší samostatnosti „já sám“.

Dítě chce uskutečňovat svá přání, své nápady, staví se do opozice vůči druhým. Projevy negativismu jsou u jednotlivých dětí velmi rozdílné v souvislosti s temperamentem dítěte. U některých dětí jsou téměř nenápadné, u jiných velmi bouřlivé, kdy se dítěte vzteká, kope, hází kolem sebe, křičí („já chci, já nechci, já sám“), někdy sebou vzteky „mrskne o podlahu“. Rodiče i učitelé by měli zachovat klid, určitě je chybou okamžitě vyhovět přání dítěte. Dítě vlastně zkouší, co si může dovolit, vymezuje si svou vlastní pozici, seberealizuje se, sebeprosazuje se.

V tomto období je vhodné ponechat dítěti určitou volnost, prostor pro samostatnost. Je někdy velmi těžké umožnit dítěti, ať si samo něco vyzkouší, protože dospělí mají strach, že se mu něco stane, že něco ušpiní, rozbije, bude mu to trvat velmi dlouho… Dítě však potřebuje prostor pro postupné osamostatňování, nejen fyzické, ale i psychické. Pro proces osamostatnění je ideální, pokud probíhá v bezpečném prostředí, které je láskyplné, pro dítě přehledné a srozumitelné. Pro pocit vnitřní jistoty dítě potřebuje mít nastavená jasná pravidla.

Negativismus je zcela přirozený počáteční projev nezralé dětské vůle. Dospělí (nejprve rodiče, později i ostatní lidé, učitelé v mateřské škole) podle okolností dané situace a v závislosti na individuálních a sociokulturních rozdílech tolerují nebo potlačí vůli dítěte, čímž dochází k postupnému vymezování jeho nové pozice ve světě.

Neexistuje ideální návod, jak zvládat tyto někdy až stresující situace. Někdy stačí si chvilku dítěte nevšímat, odpoutat jeho pozornost jiným podnětem, jindy mu ponechat prostor, ať si to samo vyzkouší, jindy je naopak potřeba důrazně zopakovat a trvat na stanoveném pravidlu (nejprve si vyčistíš zuby, potom budeme číst pohádku) a především je důležitá jednotnost ve výchově. Nejen ve vztahu mezi rodiči a učiteli v mateřské škole, ale také uvnitř rodiny. Nejednotný přístup a rozdílné pokyny způsobují „zmatek v dětském vnímání“ dané situace, kdy matka něco zakáže, ale otec to povolí. Nejednotnost a nedodržování pravidel negativně ovlivňují vývoj osobnosti dítěte. Rodiče by dítěti neměli ustupovat a dělat jen to, co dítě chce či nechce, aby z něj nevyrostl malý tyran.

Dospělí by si měli uvědomit, že dítěti v tomto období velmi často nejde o obsah, ale pouze o formu, o prosazení vlastního rozhodnutí. Ponechme dítěti prostor, ať samo pozdraví, ať se samo oblékne, podporujme ho v jeho osamostatňování. Někdy napjatou situaci, kdy dítě prosazuje své přání, své rozhodnutí, můžeme odlehčit básničkou, která podpoří jeho samostatnost v pozdravení, oblékání, usínání, uklízení. Zde bychom dítěti měli ponechat prostor pro seberealizaci (ať se oblékne samo, i když to bude trvat déle, ať si uklidí hračky, nevadí, že je neuklidí tak jako maminka, ale udělá to samo). Neměli bychom zapomínat, že dítě se nejvíce učí vzorem dospělého. Pokud budeme sami zdravit sousedy, začne je dříve či později samo zdravit i dítě. Pokud budeme uklízet nádobí nebo prádlo, bude se dítě chtít zapojit také.

 

Ukázka z praxe

Ráno do mateřské školy přivedl 2,5letého Honzíka tatínek. Honzík se v šatně odstrojil, ve dveřích do třídy se s tatínkem rozloučil (zamával, dal mu pusu) a přivítal se s učitelkou. Odpoledne pro Honzíka přišla maminka. Honzík se v šatně začal vztekat, nechtěl se strojit, chtěl zpátky do třídy. Když mu maminka chtěla s oblékáním pomoci, tak se začal vztekat ještě více a křičel „já sám, já umím…“. Čím více maminka spěchala, tím více se Honzík vztekal. Učitelka z vedlejší třídy, která odcházela domů, slyšela křik, tak se v šatně zastavila: „Honzíku, ty jdeš domů, já také. Já se jdu také obléknout, tak můžeme jít z mateřské školy společně a ukážeš mi, jakým autem jezdíte…“ Honzík se začal hned sám strojit, protože chtěl auto učitelce ukázat.

 

V článku byly použity ukázky z publikace Dvouleté děti v předškolním vzdělávání. Od jara do léta, autorky: Jana Kropáčková, Hana Splavcová.