Každý učitel dobře ví, že všechny děti nemají ke stejným činnostem stejné předpoklady. Pedagog by měl podporovat a vyžadovat takový rozvoj vědomostí, dovedností a postojů, který je pro každé jedno dítě dosažitelný. Není tedy smysluplné vytyčovat nějaká obecně platná pravidla pro to, co by měl umět jedničkář, dvojkař atd., která se objevují v různých klasifikačních řádech. Tyto nesmyslné mantinely ale mohou nahradit specifická hodnoticí kritéria (třeba jako součást ŠVP), jež společně zpracovali učitelé jednotlivých oborů. Ta budou k užitku i žákům a dobře poslouží také při rozhovoru s rodiči. Dovednosti se zkrátka obtížně hodnotí známkou, a postoje ještě obtížněji.

Přesto by na ně měl být položen mnohem větší důraz než na vědomosti, které se naopak klasifikují velmi lehce, a známek může učitel mít jako smetí. Klást na ně největší důraz by však bylo podobně objektivní jako hodnotit fotbalový tým podle počtu vybojovaných rohových kopů a pominout radost a užitek, který plyne ze vzájemného učení a spolupráce. Gólem je v našem případě radost žáka z tvořivé práce a z objevování užitečných poznatků. Právě kvůli tomu jsou učitelé ve škole.

Pojďme se podívat na další způsoby a možnosti, které sledují linii podporujícího hodnocení. Náš předmět například hodnotíme na základě čtyř kritérií:

  1. Aktivita při hodině
  2. Oborové/předmětové znalosti a dovednosti
  3. Práce podle pokynů učitele
  4. Postoj k předmětu

Tato kritéria bychom neměli hodnotit „ze vzduchu“, ale během výuky máme mnoho možností zjistit indikátory v této oblasti, které si zaznamenáváme.

 

Jak hodnotí líný učitel?


Ad 1: Nejlépe nám poslouží známky, které udělujeme při aktivitách typu „Jednička, nebo nic“. Jsou to aktivity, kde může úkol splnit každý žák, a pokud tak učiní (na základě precizního zadání), zaslouží si jedničku.

Učitel zde nehodnotí produkt (který má ve třídě nebo skupinách) rozdílnou kvalitu, ale splněné kroky úkolu – tedy proces. Výtvor hodnotí sami žáci. Kdo úkol nesplní, nedostane sníženou známku, ale zpětnou vazbu. Do velké rodiny těchto aktivit patří brainstorming a brainwriting, myšlenkové mapy, asociační metody, práce ve dvojicích a týmech, projekty a podobně.


Ad 2: Indikátory můžeme mít různé, například si skladujeme některé žákovské produkty (a máme tak v deskách předmětové portfolio), můžeme používat výkonové křivky a další vymazlené věci, ale také to, co používá 98 % učitelů – známky. Ty jsou udělovány například za laboratorní práce, eseje, pracovní listy, problémové vyučování, některé typy skupinové práce a třístupňové testy (tedy ty, ve kterých učitel zahrne i dovednosti a postoje). V této kategorii známek udělujeme stupeň 1, 2 nebo 3, a pokud žák nezvládl, nestihl nebo neodevzdal v potřebné kvalitě – napíšeme si N. Protože víme, že příliš těžký úkol je naše didaktická chyba, protože víme, že chyby při práci nesmíme trestat, a protože víme, že špatné známky vyrábějí „špatné žáky“, čtyřky a pětky neudělujeme. Samozřejmě – neprůměrujeme!


Ad 3: O práci „podle našich pokynů“ si děláme poznámky, kladné i záporné.


Ad 4: Co ale indikuje postoj k předmětu? To, jak se žáci chopili svých úkolů, jak jsou zodpovědní a jak dotahují úkoly do konce. Ale i to, jak plní ty nejdůležitější úkoly předmětu: pomoc druhým, snahu se zlepšit, teambuilding a leadership, kreativitu i komunikativnost a další softskills.

Tady učitel uděluje například softskillové body. Ty si může sám pojmenovat, třeba „pomoc spolužákovi“, „dobrý nápad“, „kreativita“, „spolupráce“, „efektivní komunikace“, „respekt“, „řeší problémy“, „fair play“ a tak dále. Mohou být (v rámci vyvážené zpětné vazby) i negativní, třeba „neprojevuje respekt“, „nepracuje s týmem“… Učitel je může dát jak jednotlivcům, tak týmům nebo i celé třídě. Mohou je dostat žáci, kteří nemají jedničku za splněný úkol týmu (při metodě „jednička, nebo nic“), ale projevili některou požadovanou dovednost nebo postoj.


Samozřejmě nezapomínejme na symetrii, která podporuje dobré klima. Stejně jako hodnotíme žáky, s úplně stejnou vážností se hodnotí žáci navzájem, také sami a také hodnotí výuku čili učitele. Může tedy dojít k té zábavné věci, že během jedné vyučovací hodiny (!), protože skupiny v týmové práci kvalitně a objektivně (například pomocí metody +/−) zhodnotily své kolegy, samy dostanou od učitele jedničku za toto hodnocení. On tak posílí tuto kvalitní činnost. Pak, při sebehodnocení své práce, projeví žáci spokojenost a při závěrečné reflexi zase vyjádří, že se jim hodina líbila, pozitivním hodnocením učitele. A to zase posílí jeho!


Text pochází z publikace Líný učitel: Cesta pedagogického hrdiny. Autorem je Robert Čapek.

Nepřehlédněte novinku Líný učitel - Vše o školním hodnocení.