Učitel učí a vychovává. To si myslíme všichni, ale je to opravdu tak? Vykonává učitel pouze tyto činnosti? Spektrum učitelských rolí je mnohem pestřejší. Každá z jeho rolí jej zavazuje a nutí učit se novým dovednostem a schopnostem, nebo se denně politovat a přežívat ve své profesi den po dni. V následujícím článku se seznámíme nejen s obtížemi učitelské profese, ale i s tipy, jak efektivně vyjednávat s žáky i rodiči.

Současná doba je velmi náročná. Všichni jsme pod palbou obecných norem, které kladou  vysoké nároky na jistou dokonalost ve všech směrech, a to mnohonásobně platí i u učitelů.

Žákovské kolektivy se spolu sžívají od první třídy. Třídy jsou většinou velmi nehomogenní, složené z žáků motivovaných, snaživých, cílevědomých, s přiměřenými schopnostmi, ale i z těch, jejichž schopnosti a nadání místy nedosahují ani průměru, dětí s nedostatečně stimulujícím zázemím, žáky s různými typy  hendikepů, nebo dětí cizinců, dětí z vyloučených lokalit a podobně. Důležitá je vždy komunikace s rodiči, bez jejich pochopení a společné péče o dítě to totiž povětšinou nejde.

Právě v procesu navazování kontaktu s rodiči žáků bývá často velký problém. Řada rodičů se domnívá, že není potřeba se starat o to, co děti ve škole dělají, a nemají zájem se na vzdělávání svých dětí podílet, nebo mají naopak na učitele téměř nesplnitelné požadavky.

 

Jaký žák je problémový?

Tzv. problémový žák se vyskytuje snad v každé třídě. Tímto pojmem zpravidla označujeme takového žáka, který se jakkoli vymyká průměru. Kritéria však velmi často nebývají jednotná a na všech školách stejná. Žák, který na jedné škole prospívá bez výraznějších problémů bez statusu „problémového žáka“, by mohl být na jiné škole hodnocen jako problémový.

  • Selekce  žáků se speciálními vzdělávacími potřebami zpravidla obecně probíhá podle toho, zda mají výukové obtíže, výchovné obtíže, poruchy soustředění, poruchy řeči nebo zda se jedná o děti s odlišným mateřským jazykem či děti nějak nadané.
  • Specifickou skupinou jsou také například děti, které díky, velmi často nediagnostikovaným a neošetřeným, poruchám řeči, jako je například vývojová dysfázie, nerozumí plně obsahu sdělené instrukce, nechápou abstrakci, nemají dostatečně rozvinuté komunikační schopnosti, následkem čehož nepodávají požadované výkony. Takové děti pak mohou být rovněž být považovány za problémové, přestože jde o něco, za co nemohou. V tomto případě je důležitá citlivost učitele a schopnost takové žáky odhalit.
  • Tzv. problematickými žáky mohou být i žáci, jimž se rodiče doma nevěnují. Spoléhají, že se dítě naučí vše ve škole, nedohlíží na něj při domácí přípravě, nekontrolují mu úkoly, nevedou ho k procvičování probírané látky, nezajímají se o to, jak jejich dítě ve škole prospívá. Takové dítě, ač může být samo o sobě inteligentní a bystré, začne brzy zaostávat a může být učitelem vyhodnoceno jako problémové.
  • Bývají ale také žáci, které nemůžeme zařadit do žádné z těchto skupin. Svým chováním a postoji v rámci výuky na sebe však upozorňují na společensky méně únosné úrovni. Upoutávají pozornost vyučujících, vzbuzují v nich negativní emoce a budují si u nich antipatie (např. nevhodným chováním, neustálým vyrušováním, nebo naopak pasivitou, pospáváním v hodině apod.).

 

Jak vyjednávat s rodiči problémového žáka?

Kvalitní vztah učitele a žáka a učitele a rodiče je výsledkem procesu, ve kterém by měli vzájemně budovat ovzduší důvěry, vzájemného respektu a vzájemné podpory. Toto vše není možné bez oboustranné vůle, odhodlání a uvědomění si skutečnosti, že tento proces je realizován na základě společného zájmu, kterým je bezpochyby žák, dítě.

Hned od prvního kontaktu je zapotřebí jasně vymezit pravidla hry. Rodič i žák musí být srozumitelně informován na jedné straně o tom, co škola nabízí i nad rámec školního řádu, o tom, jak se v konkrétní podobě postará o vzdělávání a bezpečí dítěte, a naopak o tom, co se očekává od žáka a jeho rodičů.

Po celou dobu je třeba průběžně posilovat vzájemnou důvěru reálnými skutky, sdílet názory a náměty, diskutovat a také oceňovat spolupráci. Pokud toto všechno funguje, a přesto zjistíme, že něco není v pořádku, bylo by vhodné držet se alespoň základního schématu sdělování problému:

  1. Sebrat dostatek validních informací o žákovi a jeho problému.
  2. Uspořádat si myšlenky, pracovní hypotézy, možnosti řešení.
  3. Konzultovat problém s kolegou (výchovným poradcem, dalším vyučujícím, psychologem, speciálním pedagogem, metodikem), společně vyhodnotit aplikované cesty k nápravě (co funguje a co ne).
  4. Požádat rodiče žáka o schůzku, nabídnout více termínů, vymezit hrubý časový rámec plánované schůzky.
  5. Schůzku je vhodné realizovat v době, kdy bude na jednání klid. Jednající pedagog by měl mít možnost se na jednání připravit, zkoncentrovat a vyladit. Rovněž rodič by neměl mít dojem, že je pod tlakem.
  6. Místo schůzky by mělo být přiměřeně velké a přívětivé, dostatečně osvětlené, optimálně větrané s přiměřenou teplotou. Rodič by neměl mít pocit, že je na pranýři. Měl by se cítit pohodlně a bezpečně. Měl by předem vědět, kdo se schůzky zúčastní (jako např. výchovný poradce, zapisovatel, tlumočník, pracovník OSPOD apod.) a měl by předem znát tematický rámec.
  7. Je vhodné hned na úvod (po vzájemném představení a pozdravech) rodiči/rodičům poděkovat za to, že si udělal/i čas a přišel/i se poradit o potížích jejich dítěte. Dále pak potvrdit časový rámec schůzky a jasně formulovat hlavní problém. Vyplatí se říci, co škola podnikla v rámci nápravy, co funguje a co se příliš nedaří (a co si myslíme o tom, proč tomu tak je), a otázat se rodičů, jak podobné problémy řeší doma (nebo jak obecně řeší situace, kdy například dítě nedodržuje stanovená pravidla, jak se s dítětem připravují na školu apod.).
  8. Vyplatí se naslouchat a vnitřně si skládat mozaiku, zjistit jaká pravidla fungují v rámci rodiny, jaké jsou nejen priority, ale i reálné možnosti rodičů.
  9. Vyplatí se držet se původního scénáře, neodklánět pozornost k problémům, které již byly tématem k jednání v minulosti, nekritizovat, nemoralizovat, nepředkládat příběhy jiných dětí a rodičů nebo své vlastní, nevytvářet zbytečné třecí plochy.
  10. Z jednání by měl být proveden zápis přímo na místě, rodič by měl mít možnost se na závěrečných ujednáních podílet. Závěry by měly být formulovány velmi konkrétně, jasně, stručně a srozumitelně. Stejně tak i úkoly všech zúčastněných. Měla by být dohodnuta další schůzka, kde bude provedeno zhodnocení výsledků společných ujednání a jejich fungování v praxi.
  11. Nakonec je vhodné opět rodičům poděkovat za spolupráci, vyjádřit podporu i určitou naději na vyřešení problému při oboustranné spolupráci.

V závěru by mělo zaznít ještě jedno velmi důležité pravidlo. Tím, že máme dobrou vůli pomáhat jiným, bychom v žádném případě neměli devalvovat vlastní zdravou sebeúctu a ubližovat sami sobě. Vše má své hranice. Pokud jsme přesvědčeni, že roli vyjednavače prostě nezahrajeme, není ostudou požádat o pomoc kolegu. Řada institucí má své mluvčí, tak proč ne škola?

V článku byly použity ukázky z publikace  Třídní učitel II,  Jak budovat dobrý vztah s rodiči žáků, autorka kapitoly: Irena Příkazská