Zpráva z novin: Dva romští chlapci si hráli na břehu řeky, když uviděli, že do vody spadlo malé, asi dvouleté dítě. Ani na chvíli nezaváhali. Starší (12 let) skočil do vody, mladší (10 let) utíkal domů pro pomoc. Díky pohotovosti a obětavosti chlapců nedošlo k tragédii. Přivolaná záchranka odvezla prochladlé dítě do nemocnice, odkud bylo druhý den propuštěno.

Prosociálnost se vyznačuje pozitivním sociálním chováním, které vede k pomoci druhému člověku či lidem. Tímto chováním člověk nepřináší užitek pouze sobě samému, ale i jiným lidem. Za vyšší formu prosociálního jednání můžeme považovat altruismus, který můžeme vnímat jako tendenci jednat tak, aby se zlepšila celková pohoda jiné osoby, přičemž chování nepřináší aktérovi žádný zjevný prospěch, ale často od něj vyžaduje určitou oběť.

Dva chlapci zachránili malé dítě, a jeden z nich dokonce riskoval vlastní život a zdraví. K záchraně dítěte zvolili postup, který byl pro danou situaci optimální, jednali rychle, racionálně, ale bez dlouhého rozmýšlení. Kde se v nich vzala schopnost jednat tímto způsobem? Co je k tomu vedlo?

K tomu, aby člověk mohl prosociálně jednat, potřebuje:

  • Porozumět vnímání a chápání situace z pohledu druhé osoby (dítě se topí, nemůže se samo zachránit, neumí plavat);
  • schopnost morálního úsudku (je správné pomáhat bezmocným, malým, nejdůležitější hodnotou je život…);
  • schopnost empatie – porozumět pocitům druhých (dítě se bojí, co by cítili jeho rodiče, kdyby se utopilo);
  • znát sociální normy a pravidla (romská minorita je zaměřena na děti, které jsou milovány a opatrovány všemi příbuznými i známými, pomoci dítěti je považováno za povinnost). (Vacek 2011)

Podívejme se na jinou situaci, která také skýtala příležitost k prosociálnímu jednání, ale…: Do bahna ve vypuštěném rybníce zapadla kočka. Asi lovila rybičky, teď se nemůže vyškrábat na břeh. Na hrázi rybníka stojí tři přibližně desetiletí kluci. Sbírají kameny a hází je po bezmocné kočce. Každý zásah oceňují pokřikem: „Hurá, dostala ji!“ a podobně. Zábavu ukončí až kolemjdoucí pán, který klukům vynadá. Kluci utečou a z bezpečné vzdálenosti častují muže podobnými výrazy, jaké použil on.

Do protikladu k prosociálnosti můžeme klást pojem „deprivanství“,  definovaný Koukolíkem (1996) jako nedosáhnutí lidské normality, které se u jednotlivců projevuje:

  • Nedostatkem sebezaměření (v užším smyslu síly vůle);
  • neschopností tvůrčí spolupráce (kooperace);
  • ničivostí proti všemu jinému, odlišnému;
  • parazitismem.

Možná některý z kluků s jednáním nesouhlasil, ale neměl dostatečně silnou vůli postavit se ostatním. Kluci spolupracovali, ale nejednalo se o spolupráci tvůrčí, nýbrž destruktivní, ničivou. Jejich ničivost byla zaměřena proti bezmocnému tvoru, který se nemohl bránit ani uniknout.

Kdyby chlapci byli schopni nahlížet na situaci z pohledu bezmocného zvířete (nemůžu se vyprostit, jsem sama, asi zahynu), byli schopni morálního úsudku (bezmocným je třeba pomáhat), empatie (kočka má strach, je zoufalá, někomu patří a má ji rád) a znali a respektovali sociální normy a pravidla (je správné pomáhat bezmocným, chránit život, nesmíme trápit živé tvory atd.), asi by se zachovali jinak.

Záměrem tohoto textu není hledat příčiny deprivantského chování, ale cesty k tomu, jak pomoci dětem ke schopnosti prosociálního jednání. Cesty k tomu, jak učit děti být lidmi v plnohodnotném smyslu slova.

Smysl tohoto snažení je zásadní: Před našimi dětmi leží těžký úkol. Měly by být připraveny řešit problémy, které jsme jim zanechali my, jejich rodiče, prarodiče i praprarodiče. Problémy v sociálních vztazích, ekologii, morálce, politice…, problémy, které mohou pro lidstvo znamenat tragédii, pokud nebudou řešeny. A k tomu budou potřebovat schopnost jednat prosociálně.


Ukázka z publikace Prosociální činnosti autorky Mgr. Evy Svobodové.