Přinášíme ukázku z odborné knihy Vývojová neuropsychologie od renomované profesorky Marie Vágnerové, která pojednává o propojení vývoje mozku s psychickými funkcemi, o jejich obvyklém průběhu, ale i o poruchách, jako je ADHD a jiné.


Ve školním věku narůstá význam vrstevníků, s nimiž dítě tráví stále víc času, a v souvislosti s tím narůstá i potřeba být jimi akceptován a pozitivně hodnocen. Starší školáci reagují na sociální podněty víc než dřív. V reakci na přijetí či odmítnutí vrstevníky narůstá u osmi- až desetiletých dětí aktivace přední cingulární kůry a striata (bazálních ganglií), což signalizuje nárůst jejich významu. V době přechodu do adolescence jsou názory vrstevníků stále důležitější a ovlivňují i sebehodnocení dospívajících. Vědomí pozornosti vrstevníků na ně působí jako tonizující podnět. Změna v sociálním zaměření je spojena s proměnou ve fungování mentalizační sítě. Oblasti, které se podílejí na mentalizaci, se funkčně diferencují a zpracovávají sociální podněty selektivněji. 

V rámci sociálních interakcí jsou ve větší míře aktivovány přední temporální kůra a horní temporální brázda. Přední temporální kůra zpracovává základní informace o daném jedinci (jméno, obličej apod.), ale i poznatky o jeho mentálním stavu. Horní temporální brázda je zaměřena na směr pohledu a změny výrazu obličeje. Nárůst senzitivity k sociálnímu kontextu souvisí s větší aktivací striata, oblasti zpracovávající uspokojení, jež vrcholí v době adolescence. Reaktivita amygdaly a striata na sociální podněty na počátku adolescence narůstá, ale ve střední adolescenci postupně, v závislosti na zlepšování jejich regulace, klesá. To je podmíněno účinnějším propojením prefrontální kůry s amygdalou a se striatem (Gweon a kol., 2012; Nelson a kol., 2016; Alkire a kol., 2018; Rice Warnell a kol., 2018; Merchant a kol., 2022; Xiao a kol., 2022).

Adolescence je významným obdobím sociálního vývoje; strukturální a funkční změny příslušných oblastí mozku se stabilizují až v průběhu dvacátého roku. Sociálně kognitivní vývoj závisí na schopnosti chápat sociální vztahy a situace a je stimulován požadavky okolí i získanými zkušenostmi. Mediální prefrontální kůra, která je základní oblastí mentalizační sítě, je u adolescentů často aktivována víc než u dospělých, zatímco temporo-parietální junkce zpracovávající informace o názorech, pocitech a úmyslech jiných lidí je aktivována méně. Přední temporální kůra, participující na interpretaci získaných sociálních poznatků, dozrává o něco později, až na konci adolescence. Mění se i propojení mediální prefrontální kůry s dalšími oblastmi sociálního mozku, zejména s amygdalou a se striatem. V adolescenci se mediální prefrontální kůra aktivuje víc při uvažování o sobě než o jiných lidech. Adolescenti jsou egocentričtí, zabývají se vším, co se k nim vztahuje a jak se jeví jiným lidem. Jsou často přesvědčeni, že ostatní lidé je neustále hodnotí. Pokud předpokládají, že je někdo sleduje, projeví se to nárůstem aktivace mediální prefrontální kůry, zvýšenou kontrolou situace a podezíravostí. Na počátku adolescence se aktivuje širší oblast mediální prefrontální kůry, ale postupně reaguje stále diferencovaněji (Crone a Dahl, 2012; Spielberg, 2015; Kilford a kol., 2016; Redcay a Warnell, 2017).

Přítomnost vrstevníků podporuje tendenci k riskantnímu chování, jež je závislá na dvou mozkových systémech. První je zaměřený na predikci potenciálního uspokojení a zahrnuje striatum a orbitofrontální kůru. Druhý je spojen s regulací a potlačením různých impulsů a jeho součástí je laterální prefrontální kůra. Riskantní volba je spojena s nárůstem aktivace mozkových oblastí zpracovávajících uspokojení a s poklesem aktivace oblastí zodpovídajících za regulaci. Systém zpracovávající uspokojení se v rané fázi adolescence mění, nárůst receptorů dopaminu a oxytocinu zvyšuje potřebu získat uspokojení. Mozkové oblasti účastnící se jejich regulace se vyvíjejí pomaleji. Nárůst potřeby vzrušení, který se u adolescentů projevuje, souvisí s omezenějším vlivem regulačního systému (Chein a kol., 2011; Guyer a kol., 2012; Mills a kol., 2014; Kilford a kol., 2016; Andrews a kol., 2021).

Rozvoj sociálních dovedností závisí na hladině oxytocinu v mozku, jenž ovlivňuje zpracování sociálních a emocionálních podnětů. Oxytocin funguje jako hormon i jako neurotransmiter. Je produkován v hypothalamu a uvolňován do mozku i do krve a působí pravděpodobně již v prenatálním období. Posiluje potřebu kontaktu a uspokojení ze sociální interakce a rovněž přispívá k rozvoji prosociálního chování a k vytváření osobních vazeb. V raném věku podporuje sdílení pozornosti, empatii, ochotu spolupracovat a chovat se vstřícně i k cizím lidem. Oxytocin moduluje reaktivitu amygdaly, striata a mediální prefrontální kůry a jejím prostřednictvím i sociální hodnocení a chování. Produkci oxytocinu stimulují pohlavní hormony estrogen a testosteron, proto se jeho hladina v době dospívání mění. Kolísání hladiny oxytocinu na počátku dospívání  například dočasně zhoršuje percepci lidských tváří i jejich zapamatování. Dospívající potřebují k jejich rozlišení víc času a občas se zdá, jakoby si jich vůbec nevšímali. Stejné úrovně této dovednosti, jakou měli v prepubertálním období, dosáhnou teprve v 16 či 17 letech (Domes a kol., 2007; Tost a kol., 2010; Kunsta a kol., 2013; Wade a kol., 2014; Miller a Caldwell, 2015; Tillman a kol., 2019).

Hladina oxytocinu závisí na četnosti oxytocinových receptorů (OXTR) v mozkových oblastech zajišťujících sociální kognici. Gen kódující oxytocinový receptor je lokalizován na krátkém raménku 3. chromozomu. Jeho variabilita závisí na desti až patnácti nukleotidech ve střední oblasti, které ovlivňují expresi tohoto genu. Dominantní G alela genu oxytocinového receptoru ovlivňuje vývoj a fungování amygdaly a její propojení s prefrontální kůrou. Podporuje rozvoj sociálního poznávání, zatímco minoritní alela A oslabuje regulaci amygdaly při zpracování negativních emocí. Děti se dvěma G alelami projevují víc empatie a prosociálního zaměření a mají i lepší mentalizační schopnosti než děti, jež mají alespoň jednu alelu A.

Různé varianty oxytocinového receptoru jsou spojeny s rozdílnou senzitivitou k sociálním podnětům. Jejich fungování mohou modulovat vnější vlivy, které mění expresi těchto genů a mohou tlumit aktivitu oblastí regulujících sociální percepci. K navození jejich epigenetické modifikace může dojít například v důsledku psychosociálního stresu v raném věku. Deprivační zkušenost z raného dětství přispívá k poklesu hladiny oxytocinu, což negativně ovlivňuje sociální kognici i chování. Ukázalo se však, že G alela, jež přispívá k rozvoji empatie a k větší sociální senzitivitě, je spojena i s větší vnímavostí k negativním zkušenostem v raném dětství, a naopak nosiči A alely mohou být vůči negativním zkušenostem v raném dětství odolnější. G alela je výhodná pro děti, jimž se dostává potřebné péče, ale pokud by byly zanedbávané nebo týrané, zvyšovala by se jejich zranitelnost a důsledky deprivace by mohly být závažnější (Rodrigues a kol., 2009; Kunsta a kol., 2013; Smith a kol., 2014; Uzefovsky a kol., 2015; Wu a Su, 2015; Decety a kol., 2016; Tobon a kol., 2018).

Zpracování sociálních a emočních podnětů může ovlivnit i gen kódující dopaminový receptor DRD4, lokalizovaný na krátkém raménku 11. chromozomu. Dopamin je důležitý neurotransmiter, na němž závisí vývoj empatie a prosociálního chování, a DRD4 gen ovlivňuje jeho hladinu v amygdale a v orbitofrontální kůře. Jedna z jeho variant posiluje riziko vzniku ADHD, což je porucha, která bývá spojena s poklesem empatie. Exprese DRD4 genu může být modulováno dalšími neurotrasmitery, hormony i vnějším prostředím (Uzefovsky a kol., 2014).


Ukázka pochází z odborné knihy Vývojová neuropsychologie od renomované profesorky Marie Vágnerové.