Autentický příběh "Jak zvládat divokou třídu?" z knihy To by se učiteli stát nemělo (autoři Robert Čapek, Jiří Karen a Filip Šimeček)

 

Učím na menší soukromé škole, kde je v každém ročníku jen jedna třída. V rámci druhého stupně máme úžasnou sedmičku, osmičku i devítku, všichni skvěle spolupracují, ve třídách se dá dobře experimentovat s modernějšími metodami výuky a kázeňské problémy se objevují výjimečně. To se však nedá říct o šestce. Ta je tvořena skupinou „hodných holčiček“ stojících v pozadí a několika velmi aktivními chlapci, jejichž chování mnohdy připomíná zkazky ze škol v sociálně vyloučených lokalitách. Pobíhání po třídě, vykřikování, bojkotování práce (lhostejno zda skupinové, frontální či individuální), rvačky o přestávkách i v hodině, vulgarismy…

Co je zajímavé? Tato třída patří mezi mé nejoblíbenější. Důvod? V mých hodinách jindy hyperaktivní chlapci spolupracují, vášnivě diskutují či projevují nebývalou kreativitu. Jak je to možné? Podle mě tak, že pedagog jednotlivé žáky respektuje. Nevynucuje si autoritu, nesnaží se se žákem přetlačovat, porovnávat síly.

Když jsem ve třídě začal učit občanku, zaujalo mě, jaké mají zdejší kluci herecké nadání. Jejich prezentace a referáty před tabulí, to by mohlo konkurovat show Na stojáka, upřímně jsem se prohýbal smíchy, až mi slzy tekly. A teď co je didakticky správně? Napomenout žáka, že odbočuje od tématu, je teatrální, šaškuje a napařit mu poznámku? Anebo jej nechat vyjádřit a respektovat jeho individualitu? Snažit se jeho dramatické výstupy tvořivě směřovat? Pracovat s nimi v rámci metod? Nepřerostou mi takto žáci přes hlavu?

Žáky mé neskrývané nadšení zjevně povzbudilo a příjemně překvapilo, proto mi v následujících hodinách připravili ještě větší specialitu. Poté, co jsem vešel, se celá třída, včetně „hodných holčiček“, shromáždila u tabule a předvedla mi divadelní scénku, která byla založena na učivu z minulé hodiny. Jen tak, zcela spontánně, vše si secvičili během přestávky. Prý proto, že mě mají rádi. Může si snad pedagog přát něco krásnějšího? Takto si zafixovat učivo, fyzicky se rozhýbat, a ještě pobavit učitele? Netřeba dodávat, že po zbytek hodiny mi nikdo z chlapců neběhal po třídě, nevyrušoval ani neskákal do řeči. Ano, je pravda, že občas něco nestihneme, protože se zasekneme v debatě (namátkou třeba současné autoritářské režimy a cestovatelské zážitky žáků). Ale je správné zajímavou debatu, která rozvíjí klíčové kompetence, utínat, aby se „nežvanilo“, ale „učilo“?

Přál bych si, aby takto kreativně a příjemně fungovala šestka i kolegům. Ale jak na to? Každá pochvala této třídy znamená dostat se na tenký led, protože kolega může mou poznámku pochopit jako popíchnutí či snad nějaké vychloubání, že já jsem lepší didaktik než jiní. Zkusit někoho neformálně mentorovat? Vyloučeno, to by mě kolektiv pedagogů sežral. Doporučit naše metody do jiných předmětů? Kdepak, to se mi to radí, když neučím češtinu a matiku, tam není čas na nějaká divadélka, tam se maká na přijímačky… ale třeba je to pravda, co myslíte? Lze mé metody aplikovat plošně?

 

Robert: Klima ve třídě učitel sice může podpořit skvělou didaktikou, podporujícím hodnocením nebo smysluplnými pravidly, ale je to především vztah k žákům, co určuje jeho kvalitu. Pokud jde o závěr příběhu, čeština a matematika nejsou předměty, kde má učitel nějaký „generální pardon“, aby učil mizerně. I zde lze používat metody vzájemného učení, projektové výuky nebo skupinové práce. I zde lze aplikovat vzájemné hodnocení a prohlubovat čtení s porozuměním a komunikační dovednosti.

 

Výměna zkušeností, o níž kolega píše, je v kvalitní škole nezbytná. Jedině tak je možné realizovat dobrou diagnostiku a hledat ty správné strategie. Je v zájmu každého učitele, aby příklady dobré praxe sdílel s druhými, a se třídou se tak pracovalo konzistentně. To není vychloubání, jde o správné nastavení školy jako učící se organizace.

Peter M. Senge ve své knize Pátá disciplína: Teorie a praxe učící se organizace uvádí několik důležitých principů. První z nich je osobní mistrovství. Neřekl bych, že náš kolega je přímo mistr didaktického řemesla, ale to není důležité. Jde o pochopení toho, že potenciál všech učitelů ve škole může každého jednoho žáka podnítit k učení. Čím lepší jsou jednotliví učitelé, tím větší je tento kolektivní potenciál. Dalším předpokladem jsou sdílené vize. Každý učitel si určí svou cestu, která může obohatit i ostatní, a všichni by měli věřit společným principům a cílům, k nimž jako škola směřují. Není možné, aby jeden táhl hot, a druhý čehý, jeden používal podporující hodnocení, a druhý sázel pětky z testů a zkoušel u tabule – takoví učitelé jednotnou vizi budoucnosti školy nemají. K úspěšnému udržování společných principů přispívá také týmové učení. Učitelé se snaží porozumět si a sdílet, přičemž důležitá je otevřenost. Zde není místo pro „popichování“ a „vychloubání“. Zmínka kolegy, že by ho kolegové „sežrali“, jen ukazuje, jak má jeho škola do učící se organizace daleko.

Z popisu výuky, jakkoli je obecný, na nás vykukuje jistá pedagogická naivita a neznalost metod. Kolega se ptá, zda „napomenout žáka, že odbočuje od tématu“, nebo zda mu „napařit poznámku“, když „je teatrální, šaškuje“. Dávat poznámky je nehodné kvalitního učitele, ale pokud žák odbočí od tématu, lze při hodnocení zmínit, že nesplnil jedno z kritérií. Není ostuda, když žák při vzájemném hodnocení nebo sebehodnocení dostane zpětnou vazbu, že se nedržel tématu. Zato však může obdržet pochvalu za divácky atraktivní prezentaci a verbální dovednosti. Zkrátka formativní, věcné, vyvážené, ale optimistické hodnocení. Ano, i dramatické výstupy je třeba směřovat tak, aby plnily kriteriální zadání, stejně jako jakákoli jiná práce.

Není nic špatného ani na tom, „zaseknout se v debatě“. Nicméně nesmíme zapomínat, že řízená diskuze je vlastně frontální výuka, tedy neefektivní, a často zapojuje jen menšinu žáků. Proto je lepší nechat zpracovat „současné autoritářské režimy“ nebo „cestovatelské zážitky žáků“ třeba pomocí SWOT analýzy, kriteriální tabulky nebo Y grafu. Pak pracují všichni žáci, všichni komunikují na základě nějaké struktury (slabé stránky, silné stránky a podobně), a navíc se naučí používat daný myšlenkový nástroj. „Zajímavá debata“ rozvíjí klíčové kompetence pouze tehdy, když jsou zapojeni všichni žáci a když má komunikace smysl – jak obsahově, tak i způsobem, jakým probíhá. Otázka tedy nestojí tak, zda „utínat komunikaci, aby se nežvanilo, ale učilo“, ale jak správně komunikovat. A odpověď zní: tak, aby to nebylo jen žvanění s několika žáky před zraky apatické třídy, neřkuli žvanění učitele, který si jen bere třídu jako obecenstvo.

 

Filip: Zapojit temperamentní žáky do výuky představuje vyšší úroveň pedagogického umění. Zkusím to demonstrovat na jednoduchém příkladu. Podle školského zákona je potřeba na začátku každého školního roku seznámit žáky se školním řádem, což učitel stvrzuje podpisem v třídní knize. Většina učitelů asi sáhne po tradiční metodě – v prvním zářijovém týdnu si vymezí jednu z dvouhodinovek, v níž celý školní řád přečte. Ti progresivnější vytvoří shrnutí a budou vyžadovat zpětnou vazbu, aby si ověřili, že žáci textu rozumí. Tak jako tak ale část dětí nebude dávat pozor a část dětí bude hodinu rovnou bojkotovat.

Úkol však lze splnit i mnohem kreativnějším způsobem. Cíl – žák se seznámí se školním řádem – přitom bude splněn nesrovnatelně kvalitněji. Veškerá příprava učitele přitom spočívá toliko v tom, že kopii školního řádu vytiskne, zalaminuje a rozstříhá na menší logické celky podle počtu skupin, do nichž se žáci rozdělí. Poté se s třídou vydá do lesa či parku a jednotlivé části školního řádu poschovává. Skupiny hledají na stromech či pod kameny a ve chvíli, kdy jsou všechny části posbírány, mají děti za úkol text představit ostatním formou scénky. A věřte, že sledovat „pedagogický sbor“, který řeší „užití omamných látek“, je zábava k popukání i pro učitele. Pedagog poté samozřejmě s ostatními jednotlivé scénky rozebírá, doptává se a skupiny se snaží dojít k tomu, které pravidlo školního řádu bylo v té či oné scénce tematizováno. Uvědomíme-li si, jakým způsobem lidský mozek fixuje informace, je to mnohem efektivnější metoda, než kdybychom využili třeba prezentaci v powerpointu. A zároveň vyjdeme vstříc potřebám temperamentních žáků.

 

Více autentických příběhů najdete v knize To by se učiteli stát nemělo (autoři Robert Čapek, Jiří Karen a Filip Šimeček). Vaše Raabe