Kreslení je důležitou neverbální aktivitou, ve které děti využívají grafického zobrazení k vyjádření svých poznatků, názorů a pocitů. Kresbu lze chápat jako určité vyjádření či sdělení, má stejnou expresivní funkci jako hra nebo řeč. Přinášíme Vám článek s konkrétními postupy, jak dětskou kresbu interpretovat.

V tomto článku Vám přinášíme ukázku z nové publikace Vývoj dětské kresby a její diagnostické využití od Marie Vágnerové. Přejeme příjemné čtení.

Je obecně známo, že kresba je účinným způsobem, jak může dítě zaznamenat, co vidělo, a stejně tak ji lze využít i k vyjádření jeho pocitů. Dítě vždycky nechce nebo nedokáže o svých pocitech mluvit, ale v případě kresby takové zábrany nemá. Vzhledem k tomu může být kresba důležitým východiskem k dalšímu, konkrétněji zaměřenému vyšetření.

  • V dětském věku kresba uspokojuje potřebu vyjádření možná ještě víc než vyprávění. Je jedním z prostředků komunikace s ostatními lidmi, i když leckdy nemá podobu přímého sdělení.
  • Kreslení může mít i terapeutickou funkci, ať už jde o činnost zaměřenou na nalezení přijatelného řešení nějakého problému, nebo o pouhou možnost odreagování (Coates a Coates, 2006; Einarsdottir et al., 2009; Hopperstad, 2008, 2010; Ross, 2010; Farokhi a Hashemi, 2011; Merriman a Guerin, 2006; Ofosua Anim, 2012).

Aby bylo možné interpretovat určité znaky kresby jako odraz emočního stavu autora, je třeba vědět, zda nejsou vývojově podmíněné, a tudíž nemají v této fázi jiný diagnostický význam. To znamená, že je nutné odlišit nápadnosti a zkreslení vyplývající z emočního stavu dítěte od nepřesností daných úrovní jeho kreslířských schopností. Mnohé nápadnosti, které jsou posuzovány jako projev emočního ladění, mohou být dány opožděním jejich vývoje. Je třeba brát v úvahu i kreslířský styl, který může v některých případech klamně signalizovat emoční problémy.

Při hodnocení je třeba opatrnosti, protože určitý emoční stav (např. úzkost nebo zlost) se nemusí projevovat v kresbách všech dětí stejným způsobem a stejně tak se nepromítne do všech výtvorů daného jedince. Vnitřní psychický stav autora se v kresbě nemusí odrazit vždycky, někdy může převládnout naučený stereotyp zobrazování něčeho. Je zřejmé, že se emoční rozladěnost může projevit i regresí kreslířských schopností. 

Hodnocení emočních aspektů kresby lidské postavy

Kresba lidské postavy byla k hodnocení emočních aspektů kresby využívána nejčastěji. Mimo jiné i proto, že autor kresby může do jejího zobrazení promítnout své vlastní pocity. To znamená, že když kreslí lidskou postavu, kreslí vlastně sám sebe. Hodnotit emoční aspekty kresby lidské postavy můžeme na základě několika autorů – odborníků v této oblasti. Například K.Machoverová (1948, 1952), která byla první, kdo vytvořil hodnoticí systém kresby lidské postavy, E. Koppitzová, která vypracovala seznam emočních indikátorů, které by měly signalizovat narušení emočního prožívání, Naglieri, McNeish a Bardos, kteří vytvořili test „Draw-a-Person: Screening Procedure for Emotional Disturbance“ (DAP:SPED) a další.

Přehled znaků, které jsou důležité pro hodnocení emočního stavu

Z analýzy uvedených metod vyplývá, že k hodnocení emočního ladění mohou sloužit různé nápadnosti kresby (Klepsch a Logie, 1984; Malchiodi, 1998; Leibowitz, 1999; Golomb, 2004; Cox, 2005):

  • Způsob využití plochy papíru a uspořádání kresby.
  • Použité kreslířské techniky: vedení čar, vyčmárávání, gumování či přeškrtávání.
  • Kvalitativní znaky, které souvisejí se zpracováním námětu kresby a se způsobem jejího provedení.

I. Způsob využití plochy papíru

Pro posouzení emočního ladění kreslíře může být důležité, jak dokáže strukturovat prostor a kam zobrazovanou postavu umístí. Využití papíru, resp. ponechání prázdných míst je důležitou součástí expresivní hodnoty kresby. Signálem emočního napětí může být pouhé nakreslení obrysů, které zůstávají prázdné. Může jím být i vyčmárání některé části postavy nebo vyplnění zbylého prostoru spletí neuspořádaných čar. Způsob uspořádání obrázku může symbolicky vyjadřovat vztah mezi zobrazovanými objekty. Např. v kresbě rodiny je důležité, kdo stojí vedle koho či kdo je na okraji atd. Umístění kresby postavy symbolizuje místo, jaké tato figura zaujímá v reálném světě nebo alespoň v představách autora kresby (Cognet, 2013).

II. Způsob vedení čar, stínování, škrtání a gumování

  • Silné čáry, které vznikají značným tlakem na tužku, mohou být projevem napětí, ale stejně tak mohou být důsledkem nezralé koordinace ruky a oka. Důležitým signálem emočního ladění může být výrazné zesílení obrysů některého detailu kresby. V kresbě lidské postavy to mohou být zvýrazněné prvky obličeje či jiné části těla.
  • Slabé a opatrně navazované čáry bývají považovány za projev nejistoty, případně až úzkosti. Pro zvýšenou nejistotu a úzkost rovněž svědčí přerušované, nastavované či překreslované čáry.
  • Roztřesené čáry mohou být projevem úzkosti, stejně jako opakované gumování a překreslování některých částí kresby, které může mít symbolický význam. Takový projev může svědčit o nejistotě, obavách z neúspěchu, někdy i o nadměrné pečlivosti (která je rovněž znakem úzkostného ladění). Signálem úzkosti je také nadměrné stínování či začerňování plochy (těla, končetin i oděvu). Při interpretaci tohoto projevu je třeba opatrnosti, protože vyčmárání je do určitého věku běžné, diagnostický význam má až v mladším školním věku (od 8 let u dívek a od 9 let u chlapců).

III. Způsob provedení kresby

a) Velikost kresby

Extrémní velikost kresby může signalizovat emoční napětí a pocity nejistoty, ale stejně tak může být projevem manuální neobratnosti. Tak tomu bývá v předškolním věku a u mladších školáků. Ve velikosti kresby se může odrážet představa o moci a kompetencích zobrazeného i jeho celkový emoční význam. Někdy může jít jen o výraz přání, které se projevuje alespoň na symbolické úrovni, aby zobrazovaný člověk určité vlastnosti měl. Tendence kreslit nápadně velké objekty může souviset rovněž s nedostatkem vnitřní kontroly, a vzhledem k tomu se často objevuje u hyperaktivních dětí s nedostatečným sebeovládáním a se sklonem překračovat různé hranice. Tendence kreslit nápadně malé objekty bývá projevem nejistoty, úzkosti, resp. úzkostnosti, a s tím související odtažitosti. Zmenšení velikosti nepříjemných a nebezpečných objektů funguje jako symbolická redukce jejich hrozivosti. Velikost postavy má jiný význam, když dítě nakreslí jen jednu, než když jich zobrazí víc. Pro děti starší 5 let platí, že čím více postav nakreslí, tím budou menší. Modifikace velikosti podle počtu figur se rozvíjí v průběhu mladšího školního věku.  

b) Míra integrovanosti částí celku

Při hodnocení míry integrity figury je třeba opatrnosti, protože nedostatečné propojení jednotlivých částí se objevuje zcela běžně v kresbách předškolních dětí (u dívek do 6 let a u chlapců do 7 let věku). Někdy může mít symbolický význam to, které části těla jsou nedostatečně propojené. Např. zda jsou takto zobrazené paže nebo nohy.

c) Nevyváženost proporcí jednotlivých částí kresby a jejich deformace

Nejčastějším narušením proporcí postavy je příliš velká hlava, která neodpovídá velikosti trupu. Takové zkreslení může souviset s nezralostí kreslířských dovedností a s obtížemi v koordinaci ruky a oka. Může jít i o projev neschopnosti odhadu a plánování kresby a v takovém případě diagnostický význam nemá. Děti, zejména v předškolním věku, nemusí být schopné odhadnout, kolik místa budou potřebovat k zobrazení jednotlivých částí postavy, proto u dětí mladších 8 let nelze považovat velkou hlavu za indikátor emočních problémů. Důležitou charakteristikou kresby lidské postavy může být asymetrie párových částí těla, resp. rysů obličeje. Asymetrie se častěji objevují v kresbách chlapců a mohou souviset s pomalejším zráním jejich senzomotorické koordinace i méně koncentrované pozornosti a výkyvům v řízení postupu kresby (Skybo et al., 2007; Daglioglu et al., 2010). 

d) Chybění nebo nestandardní zobrazení některých detailů

Diagnosticky důležité může být především vynechání podstatných detailů či přidání něčeho, co je z hlediska celkového obsahu zbytečné, nebo dokonce nesmyslné. Chybění některých detailů nebo jejich nestandardní ztvárnění může symbolicky vyjadřovat odlišnost nějaké vlastnosti, kterou dítě přičítá zobrazené postavě. Někdy může symbolicky vyjadřovat i přání, aby tento člověk takový byl.

● Oči jsou symbolem kontaktu se světem, a proto mohou nápadnosti v jejich zobrazení symbolizovat jeho narušení, nebo naopak nadměrnou zaměřenost na sledování něčeho, většinou nějakého ohrožení. Opomenutí očí je velmi vzácné i v kresbách mladších předškoláků, kteří teprve začínají kreslit, a proto bývá diagnosticky významné. Kresba prázdných očí bez panenek může svědčit o problémech v kontaktu s lidmi a o pocitu sociální izolace. Příliš velké a zvýrazněné oči bývají spojovány s podezíravostí. Oči, které mají pečlivě vykreslené detaily, jako je duhovka, řasy a obočí, mohou signalizovat vyšší emoční vzrušivost.

● Paže a ruce jsou symbolem dosažení něčeho, resp. zasahování do něčeho. Příliš krátké paže a malé ruce mohou signalizovat pocity slabosti a bezmocnosti, tendenci ke stažení do sebe, resp. obtíže, které má autor kresby v kontaktu s jinými lidmi. Příliš dlouhé paže kreslívají děti, které chtějí být silnější a mocnější a mít kontrolu nad tím, co se děje. Paže nakreslí postavě i většina předškoláků, a proto může být jejich opomenutí významné. Jejich chybění, stejně tak jako nápadné zmenšení, může signalizovat pocit bezmocnosti a neschopnosti se bránit. Ruce, ale i chodidla častěji chybějí v kresbách chlapců (Daglioglu et al., 2010).

 Nohy a chodidla jsou symbolem zakotvení a stability. Příliš velké a mohutné nohy a chodidla signalizují potřebu bezpečnosti a zakotvení, příliš krátké nohy s malými chodidly bývají spojovány s nejistotou a pocity nezakotvenosti. Nejistotu a pocity nedostatečné opory signalizuje i jejich chybění, obvykle jde o opomenutí chodidel. Takto zobrazené postavě dost často chybí také základní linie, na které by stála.

Přidání nefunkčních a zbytečných detailů, např. velmi podrobné vykreslené oblečení, nadměrné množství knoflíků nebo nefunkční vyplnění okolí postavy, může být důležité. Jde o projev perseverace, která může mít různý význam, ale dost často jde o výraz zvýšeného napětí dítěte.

 Sklon k impulzivitě se projevuje dezintegrovaností a nepropojením jednotlivých částí těla, asymetrií paží a nohou, nestandardní velikostí postavy či vynecháním některých detailů.

● Za signály nejistoty lze považovat zobrazení nakloněné nebo velmi malé postavy s malou hlavou, vynechání podstatných částí těla (např. paží, rukou nebo chodidel) či kresby podivných figur (jako jsou strašidla či roboti).

● Úzkost se může projevit v nutkavé tendenci zaplnit papír a nenechat žádné místo prázdné, projevuje se i sklonem k začerňování a vystínování obličeje nebo dalších částí těla, vynecháním detailů obličeje (např. očí), ale i neobvyklým umístěním postavy v prostoru a ve způsobu vedení čar (slabé a navazované čáry).

 Depresivita se u dětí projevuje jinak než u dospělých, bývá dost často maskována podrážděností, ztrátou sebedůvěry a potížemi s koncentrací pozornosti. Depresivní děti kreslit odmítají, a když už něco nakreslí, tak jsou přesvědčené, že se jim obrázek nepovedl. Kresba postavy bývá značně zjednodušená, se smutným výrazem, někdy i začerněná.

● Zlost a agresivita se projevuje přečmáráváním a začerněním kresby, zobrazením zubů a dlouhými pažemi s nadměrně velkýma rukama. Silný emoční prožitek zlosti může být vyjádřen nadměrným zdůrazněním rysů obličeje nebo postoje těla.

Pokud má kresba sloužit diagnostickým účelům, je třeba věnovat pozornost způsobu jejího zadávání, někdy i dalšímu dotazování a následné analýze. Dítě potřebuje dostat jasnou instrukci, co má kreslit, a mělo by mít možnost říci, co jeho obrázek zachycuje a jaký je člověk, kterého nakreslilo.

Při hodnocení je vhodné postupovat od formální analýzy kresby, tj. od rozboru způsobu jejího provedení, k obsahové analýze, která spočívá v hledání významu zobrazení celku i jednotlivých detailů. K vyloučení náhodné nepřesnosti je užitečné porovnat více kreseb téhož dítěte a jejich typické znaky, resp. jejich proměnu v určitém časovém období. Při interpretaci emočních signálů v dětské kresbě jako symbolického vyjádření názorů, postojů a s nimi spojených emocí je třeba opatrnosti. Někdy jim není snadné porozumět, protože se prožívané emoce nemusí v kresbě vůbec projevit. Děti různého věku nemusí mít dostatečné kreslířské dovednosti, aby dokázaly svoje názory a pocity takovým způsobem vyjádřit. Některé nápadnosti kresby nemusí být projevem aktuální nálady či osobnostních vlastností autora, ale mohou vzniknout náhodně. Může je ovlivnit nepozornost či nedostatek plánování a kontroly průběhu kreslení (např. opomenutí některého detailu) i další faktory.

Vzhledem k tomu, že je obtížnější hodnotit kresbu lidské postavy, jejímž autorem je dítě (je zde méně projektivních obsahů než v kresbách dospělých), mnozí psychologové doporučují doplnit takto získané poznatky dodatečnými otázkami zaměřenými na kresbu. resp. na problémy a přání, která dítě má (Altman, 2011; Tharinger a Roberts, 2014). Např. Co se ti na obrázku nejvíce podařilo? A co se ti naopak příliš nepodařilo, co bys chtěl nakreslit jinak? A jak? Co tahle osoba dělá? Co si myslí? Co nejlépe umí a co jí moc nejde? Jakou má náladu? Je smutná, nebo veselá? Má se dobře, nebo ji něco trápí? Pro pochopení významu kresby a porozumění úmyslu kreslíře může být verbální komentář důležitý. Kresbu lze použít také jako podnět k další diskusi. Obecně platí, že závěr vyvozený z hodnocení dětských kreseb má pouze hypotetickou platnost a lze jej chápat spíš jako podnět k dalšímu, konkrétněji zaměřenému zkoumání (Catte, 1998; Driessnack, 2005; Skybo et al., 2007; Jolley, 2010).

Ukázka byla převzata z publikace Vývoj dětské kresby a její diagnostické využití, jejíž autorkou je Marie Vágnerová.