Komunikace, kterou učitel ve své praxi denně provádí, probíhá mnoha způsoby – písemně, ústně, nonverbálně atd. Kromě toho se jí mohou účastnit nejrůznější osoby. Učitel nejčastěji komunikuje se svými žáky, jejich rodiči, ale také s kolegy, poradenskými pracovníky, nepedagogickými zaměstnanci či vedením školy. Právě v komunikaci mezi jednotlivými aktéry vzdělávacího procesu bohužel dochází k mnoha drobným či větším omylům a chybám. I když vše často proběhne z dobrého úmyslu a s dobrou vůlí, mohou být následky dalekosáhlé a přinést mnoho zbytečných problémů. Aby tedy učitelé mohli působit sebevědomě a nemuseli se bránit některým výpadům ze strany žáků, rodičů, případně jiných institucí, měli by v rámci komunikace dodržovat některé zásady.

 

Doporučuji se zaměřit zejména na dvě základní oblasti – způsob a četnost komunikace. Učitelé v komunikaci s žáky, ale hlavně zákonnými zástupci se často dopouštějí chyby v tom, jakým způsobem komunikují. Vesměs jde o to, že poskytují málo, nebo naopak příliš mnoho informací. Žáci i rodiče by měli od učitelů obdržet přesné a relevantní informace. Je třeba jim sdělit vše potřebné, na nic nezapomínat. Avšak stejně tak není dobré poskytovat informací příliš mnoho. Někteří učitelé, často v opravdu dobré víře, anebo v rámci obrany sebe sama či jiných učitelů nebo žáků, sdělují příliš mnoho informací. To může mít různý charakter – buď jsou sdělovány informace důvěrné, nebo nadbytečné. Obojí může přinést učitelům i škole řadu potíží a problémů a někdy dokonce vést i k právním sporům.

Je proto důležité, aby učitelé, ale i ostatní zaměstnanci školy nesdělovali rodičům například informace o diagnózách nebo rodinné situaci ostatních žáků. Není také vhodné kritizovat kolegy nebo zpochybňovat jejich postupy a metody. Pracovníci školy by navenek měli vystupovat jednotně. Pokud spolu mají nějaké neshody, je třeba je vyřešit osobně nebo za pomoci vedení školy nebo poradenských pracovníků. Takové informace však nesmí nikdy sdělovat rodičům žáků. Těm také nemohou poskytovat osobní údaje žáků nebo svých kolegů.

 

Jak již bylo řečeno, pečlivě je také třeba vážit četnost komunikace. To se týká nejen frekvence a způsobu vedení třídních schůzek a setkání zástupců jednotlivých tříd s vedením školy, ale také osobní komunikace s některými rodiči. Četnost komunikace by měla vyhovovat oběma stranám a neměla by nikdy být obtěžující.

Učitelé dělají velice často chybu v tom, že v komunikaci s rodiči používají osobní telefony nebo maily. Vřele doporučuji se tomuto vyhnout. Komunikace mezi školou a rodinou, případně veřejností, by měla mít svá pravidla. Mělo by k nim patřit využívání školních telefonů, mailů (s jednotnou formou), elektronické žákovské knížky a třídní knihy. Někteří rodiče mají totiž tendence volat učitelům ve večerních hodinách domů, na soukromé telefony a často je až obtěžují, mnohdy zbytečnou nadměrnou komunikací. Tomu můžeme předejít jednak výše zmíněnou komunikací přes školní systémy, doporučuji však také zavést konzultační hodiny jednotlivých učitelů.

 


Příklad z praxe

Max v průběhu prvního pololetí přestoupil na novou školu. Je již pátá v řadě. Max je žákem se speciálními vzdělávacími potřebami. Má obtíže ve dvou směrech – koncentrace a agresivní prvky chování směřované vůči učitelům. V nové škole se pomalu a vcelku úspěšně začlenil do třídního kolektivu, velmi mu pomohlo, že se mohl zúčastnit školy v přírodě, kde dobře poznal své spolužáky a podařilo se mu vytvořit vztah s vyučující.
Aby adaptace na nový kolektiv i školní prostředí proběhla co nejlépe, dochází na pravidelné schůzky s pracovnicí školy, která poskytuje podporu žáků s podobnými obtížemi. Max k ní docházel i v minulosti, když ještě nebyl žákem školy.
Maxova maminka je v pravidelném styku s třídní učitelkou, školním poradenským zařízením i vedením školy. Přestože podle pedagogů i odborných pracovníků chlapcova adaptace probíhá úspěšně, rodina neustále poukazuje na nějaké potíže a nedostatky ze strany školy.
Max bohužel nedokáže ukrotit svůj temperament a dostává se do konfliktů s některými učiteli. Škola vždy o situaci informuje rodiče, k věci se staví tak, že podobné situace se daly očekávat. Výše uvedená pracovnice s chlapcem jednotlivé konflikty rozebírá a snaží se mu pomoci obdobné situace řešit jinak. Frekvence komunikace matky se školou se výrazně zvyšuje, a to prakticky v několika formách (písemně, telefonicky, osobně, a to hned několika osobám).
Vedení školy osloví poradenské zařízení a na společné schůzce se snaží rodičům vysvětlit svůj postup a vnímání situace. Telefonáty však neustávají. Poradenské pracovnici dokonce matka v rámci dlouhého telefonátu ve večerních hodinách situace vyčítá a zvyšuje na ni hlas. Škola se vůči tomuto jednání vymezuje a komunikaci s rodiči se snaží regulovat a určit jednoznačná pravidla. Max se bohužel dostává z různých důvodů pod stále větší tlak a situace vyústí konfliktem, kdy chlapec kope do dveří sborovny a sprostě nadává učitelům. Škola okamžitě telefonicky informuje rodiče. Její pracovníci nechtějí nad chlapcem zlomit hůl, komunikaci s rodiči se snaží udržovat v rozumné frekvenci, ale je to velmi obtížné.



Popisovaný příklad demonstruje, že i přes veškerou snahu pedagogů i dalších pracovníků školy i vedení může docházet k situacím, kdy rodič nadměrně a často i dost nevybíravě komunikuje se školou. Považuji tedy za vhodné, aby se učitelé nebáli na nadměrnou, nevhodnou nebo obtěžující komunikaci ze strany rodičů, žáků, případně jiných lidí, upozornit vedení školy či někoho z poradenských pracovníků. Také vřele doporučuji ředitelům školy takovou situaci řešit, a to zpravidla na osobní schůzce s rodiči, z níž je pořízen zápis a na níž jsou dotyční upozorněni na nevhodnost takového jednání. Je vhodné, aby byl na takovém jednání přítomen poradenský pracovník školy, ale i školského poradenského zařízení, případně právní zástupce školy. 

Rodiče by měli být upozorněni na možné následky svého jednání. Školám také doporučuji o těchto situacích informovat zřizovatele a případně s ním konzultovat další postup.

Ve vztahu k žákům doporučuji všem učitelům, zejména pak třídním, stanovit jasná pravidla. Ta se mohou týkat klasifikace, ale i chování. Ta však vždy musí korespondovat s platnými právními normami i vnitřními předpisy školy. Jedná se tedy o jakési zpřesnění obecných pravidel – může jít o zpřesnění váhy jednotlivých známek, popis systému hodnocení domácích úkolů, řešení případného zapomínání. V případě řešení chování u třídních učitelů pak např. zpřesnění způsobů a možností omlouvání, řešení drobných kázeňských přestupků, dodržování stanovených termínů apod. Mnoho učitelů v současné době toto činí. Upozorňuji však na to, že pokud učitel tato pravidla stanoví, musí je také sám dodržovat.

Velmi důležitá je také komunikace mezi jednotlivými členy pedagogického sboru a o nich. Za základní považuji pravidelnou výměnu informací o žácích, jejich potížích, ale i úspěších. Kromě toho je prospěšné komunikovat o výukových metodách, postupech, způsobech hodnocení. Důležité je však si uvědomit, že některé informace jsou důvěrné, a tudíž si o nich nemusí tzv. povídat celá sborovna nebo dokonce členové domácností některých kolegů.

 

 

Text pochází z publikace Sebeobrana učitele. Autorkou je Jitka Kendíková.