Přinášíme rozhovor s Hanou Splavcovou, spoluautorkou úspěšných publikací Dvouleté děti v předškolním vzdělávání. Přejeme příjemné čtení!

Paní Splavcová, spolu s Janou Kropáčkovou jste autorkou publikace Dvouleté děti v předškolním vzdělávání, která, přestože vyšla celkem nedávno, má u čtenářů velký úspěch. Čím myslíte, že to je?

Ten zájem o knihu mě moc těší. Domnívám se, že je způsoben několika aspekty. První je určitě schválení novely školského zákona a dalších právních předpisů k přijímání dvouletých dětí do mateřských škol. Víme, že dvouleté děti v mateřských školách mít budeme. Druhý důvod je, že už několik let dvouleté děti ve školách fyzicky máme. V letošním školním roce je v mateřských školách téměř 45 000 dětí mladších tří let, což je z celkového počtu cca 360 000 dětí, docela velký koláč. Dalším, zásadním důvodem úspěchu knihy je, že proto tuto věkovou kategorii na našem trhu vlastně nic dosud napsáno nebylo. Zatím se objevovaly jen kusé informace, spíše články, jednotlivé výkřiky. A když někdo přeložil nějaký kousek z ciziny, zjistil, že se dost dobře nedá přejímat, protože každá země má řešení podle svých potřeb, podle svých možností, nedá se na problematiku koukat jen z pohledu vzdělávací politiky, ale také z pohledu rodinné, sociální politiky, zaměstnanosti lidí. A my bychom s Janou Kropáčkovou moc chtěly, aby se na vzdělávání dvouletých dětí pohlíželo z pohledu dětí. A tak si i myslím, že jsou ty knížky psané, aby se nezapomínalo na ty nejdůležitější, a to jsou právě děti.

Když jste hovořila o tom, že dvouleté děti v mateřských školách již jsou, s dvouletými v mateřských školách už tedy je nějaká zkušenost. Odrazily se tyto dosavadní zkušenosti nějak při tvorbě prvního, nebo druhého dílu Dvouletých?

Obě knihy vlastně vznikly proto, že jsme chtěly, aby lidé věděli, co je potřeba dětem dát. V mateřských školách totiž bohužel byly děti přijaty za podmínek, které nejsou úplně adekvátní. V praxi se objevují třídy, kde je 24 dětí a všechny jsou třeba mladší tří let, přičemž je tam s nimi jedna učitelka. To jsou podmínky, které nevyhovují ani dětem ani učitelkám, potažmo ani rodičům či zřizovateli, protože tam někde něco není v pořádku. A to, že si děti časem zvyknou, by nemělo být argumentem, že se to tak může nechat.

Oba díly Dvouletých jsou vlastně ze dvou částí. Je tam teoretická část a pak praktická. Která se Vám psala líp, rychleji nebo snadněji?

To se nedá říct. Metodická část je koncipována pomocí akronymů a text není úplně striktně omezen na dvouleté děti, což je něco, co nás těší, protože můžeme předávat osvětu v různých oblastech předškolního vzdělávání. Osvětlovat pojmy, osvětlovat metody a formy práce a myslím si, že je to přínosné pro všechny učitele v mateřských školách. A teoretická část je něco, co tady úplně chybělo. Ale těšilo nás to celé.

Kolik je v ideálním případě doporučováno dvouletých dětí do jednoho oddělení?

Ve vyhlášce je stanoveno, že samostatná třída pro dvouleté děti by měla být naplňována v počtu od 12 do 16 dětí, což i my v publikacích považujeme za optimum. Myslím, že v takovém počtu je možné docílit toho, aby byly děti v příjemném, klidném prostředí, které je pro ně vyhovující. Zároveň bude v každé takové třídě pracovat další nepedagogický pracovník. V takovém prostředí je možné dopřát dětem kvalitní předškolní vzdělávání a péči, učitelům dobré pracovní podmínky.

V mateřských školách existují i smíšená oddělení, to znamená, že jsou tam mladší i starší děti. Jak by se mělo odrazit na práci paní učitelky to, že by tam měla i dvouleté děti?

Existuje mnoho jednotřídních nebo dvoutřídních mateřských škol, kde není v silách zřizovatele ani mateřské školy zřídit speciální třídu pro dvouleté děti. V těchto školách je práce složitější, jelikož za normálních podmínek je prostředí připraveno přímo pro dvouleté děti, je připraveno na míru, tak jak dětem vyhovuje. Je možné jim po všech stránkách vyjít vstříc, nábytkem počínaje, pomůckami a hračkami konče. Věkově heterogenní skupina samozřejmě přenáší na učitelku větší nároky. Svou práci si musí pečlivě promýšlet a musí vědět, co kterým dětem dát, co s nimi dělat. Menší děti potřebují na všechno víc času. Učitelka je nemůže nechat s některými pomůckami samotné, zatímco šestileté děti může. Ale zároveň to neznamená, že s těmi dvouletými to nemá dělat. Jen je třeba pro ně činnost uzpůsobit. Věkový rozdíl dětí souvisí třeba i s nastavováním pravidel ve třídě. Pravidla, která děti ctí a dodržují, pomáhají správnému fungování a chodu i početnějších věkově heterogenních skupin dětí. I na tyto školy jev právních předpisech pamatováno, a to snižováním počtu dětí ve třídě, případně zapojením dalšího pracovníka.

Máte s kolegyní nějakou zpětnou vazbu od studentů vysokých škol?

Musím říct, že ano. Máme mnoho pozitivních zpětných vazeb, a to zaprvé od studentek, zadruhé od účastnic seminářů. Dělám semináře pro učitele mateřských škol zaměřený na vzdělávání dvouletých dětí, účastnice seminářů se ke knihám vyjadřují, kriticky hodnotí, chválí, že jsou dobré. S tím, že jsou obě knihy přínosné, se setkávám i u učitelek, se kterými jsem v běžném kontaktu, máme z toho s Janou radost. Když za námi přijde učitelka a řekne, že podle našich knížek něco ve školce změnili, připravili, je to pro nás veliká odměna.

Co teď? Máte s Janou Kropáčkovou nějaké další plány?

Máme. Rozhodly jsme se, že budeme stále pokračovat v metodickém průvodci. V publikaci, která se bude postupně doplňovat a naplňovat a měla by pomoci učitelkám, které si nejsou jisté zejména v tom, co a kdy mohou s dětmi dělat. Neměla by to být „kuchařka“ ve smyslu, že tam budou zařazeny jednotlivé části za sebou. Moje představa je taková, že tam bude zase teoretický vhled to problematiky a každá aktivita bude mít svou vlastní reflexi. To znamená, že bude vyzkoušená v praxi a učitelka, která činnost povede, k tomu napíše reflexi, své hodnocení. Reflexe by měla obsahovat shrnutí, co to bylo za aktivitu, co se děti naučily, co by šlo udělat zase příště. To si myslím, že bude pro učitele přínosem, protože reflektivní praxe ještě není zcela denním chlebem.