Americký psycholog Ross Campbell píše, že nedostatek lásky se u dětí projevuje „zlobením“, upozorňováním na sebe formou negativního chování. Vytváří přirovnání: S láskou u dětí je to jako s benzinem u auta. Když je nádrž prázdná, auto nefunguje. „Zlobení“ dítěte působí jako kontrolka palivového systému auta. Pozor, zlobím (se), dochází mi láska!

Nabízíme ukázku z publikace Prosociální činnosti v předškolním vzdělávání autorky Evy Svobodové.


Učitelé tvrdí, že dětí, které na sebe tímto způsobem upozorňují, je stále více. U některých jsou si jisti, že příčinou je to, že děti ve svém okolí nenalézají dostatek lásky. Proč tomu tak je?

Příčina je asi velice jednoduchá. Své děti sice velice milujeme, ale neumíme jim to dát najevo. Nebo jim to dáváme najevo nevhodnými prostředky. Jak to tedy dělat, aby děti věděly, že je máme rádi, že jsou pro nás důležité a život bez nich by pro nás neměl smysl? Můžeme se seznámit s technikami, které nám pomohou tuto potřebu našich dětí naplňovat a které vycházejí z doporučení výše zmiňovaného Rosse Campbella:

 

1. Oční kontakt

Když hovoříme se svou přítelkyní či přítelem, obvykle se mu díváme do očí. Oční kontakt zdůrazňuje sdělení, podtrhává jeho význam. S dětmi často hovoříme od práce, od mytí nádobí, s očima na obrazovce televize, v denním tisku. Teprve když dítě káráme, požadujeme, aby se nám dívalo do očí a udrželo oční kontakt.

Doporučení: Když nám dítě potřebuje něco sdělit, odložme to, co držíme v ruce, nastavme se do oční výšky dítěte a naslouchejme mu „na plný úvazek“, tedy i s očním kontaktem. Pokud naučíme děti vnímat tento kontakt, můžeme se pak spolu domlouvat očima. Úsměv a mrknutí, které znamená „vím a souhlasím“, může dítě povzbudit a dodat mu chuť do dalších činností více než drahá odměna.

 

2. Fyzický kontakt

Čím jsou děti menší, tím více potřebují fyzický kontakt. Potřebují pohladit, pochovat, pohoupat v náručí. Poklepání na rameno znamená jsi dobrý, objetí utiší bolest či pomůže podělit se o radost. Podání ruky znamená jsi pro mne důležitým člověkem.

Doporučení: Dotýkejte se s dětmi a učte je, aby se nebály doteků druhých dětí. Nemusí se vždy jednat o doteky důvěrného charakteru (objímání a chování), ale i stisk ruky, poklepání na rameno, pohlazení po hlavě jsou doteky, které obvykle snesou i děti, které nepotřebují příliš fyzického kontaktu.

 

3. Soustředěná pozornost

Každé dítě potřebuje mít občas svého dospělého pouze pro sebe.

Doporučení: Udělejte si s ním hezký den, jděte ven, do parku, do kina, sportovat, nakupovat. Povídejte si, naslouchejte. Tyto okamžiky si dítě pamatuje a vzpomíná na ně celý život, přestože jsou „obyčejné“. Je to čas, který věnujete jen jemu, v těchto okamžicích se cítí jedinečněji a důležitěji, než jindy.

 

4. Pravidla

Nedostatek pravidel dětem škodí, stejně jako jejich přemíra. Každý z nás už někdy v životě zažil trest a umí si vybavit pocity s ním spojené. Co ale dělat, aby děti pochopily, že jejich jednání nebylo správné? Optimálním informátorem je v této věci pro dítě přirozený důsledek. Místo nekonečného seznamu příkazů a zákazů zkuste dítě nechat tváří v tvář situaci. Chce dítě sahat na horkou plotnu, přestože mu vysvětlujete, že se spálí? Nechte ho dotknout se. Popálí si prsty a chvíli ho to bude bolet, ale víckrát na plotnu nesáhne. Může se to zdát tvrdé, ale pro dítě je vlastní zkušenost nejcennější a nejlepší školou.

Ochranné opatření: Vše má samozřejmě své meze. Je dobré nechat dítě prožít přirozený důsledek jeho chování, ale někdy musíme v rámci svého výchovného působení přirozeným důsledkům předcházet. Aby nám dítě nepřejelo auto, musíme se zastavit na kraji silnice. Chytneme dítě za ruku a čekáním na zelenou mu dáváme příklad. Nezapomeneme pokaždé zdůraznit, že má vždy chodit po přechodu a vždy až ve chvíli, kdy svítí zelená.

 

5. Aby děti cítily lásku

Občas děti zkrátka zlobí, a pokud jste unavení a podráždění, je někdy velmi těžké „nevybuchnout“. Stejně jako není dobré na dítě neustále křičet, není ani dobré nad ním „zlomit hůl“ a jeho chování nijak neusměrňovat. Dítě si takové chování vyloží jako nezájem.

Věnujte se svým dětem, co nejvíce je to možné. Dávejte jim najevo svou lásku. Jedním z nejmilejších důkazů lásky jsou dárky. Někdy rodiče plní materiální přání svých dětí proto, aby jim vynahradili nedostatek času, který pro ně mají. Jindy slouží „dárek“ jako odměna za odvedený výkon (pěknou známku, vzorné chování, pomoc při úklidu aj.). Takové dárky však nejsou pravými dárky, jsou odměnami, či dokonce úplatky. Dárek, odměna a úplatek jsou tři rozdílné pojmy. Proto obdarovávejte s rozmyslem a mějte na paměti, že ani ten nejkrásnější dárek dítěti nevynahradí Vaši přítomnost.

Nešetřete ani pochvalami ani frázemi jako „Věřím vám, že to zvládneš…“, „těšila jsem se na tebe…“, „bylo mi po tobě smutno…“, „Jsem rád/a, že tě mám“.

A naposledy – snažte se tu pro děti být, kdykoli Vás potřebují. Často všichni zapomínáme na to, jak rychle děti rostou. Pokud jim dáme v dětství dostatek lásky a pozornosti, dáme jim to nejcennější pro celý život.

 

V článku byly použity ukázky z publikace Prosociální činnosti v předškolním vzdělávání autorky Evy Svobodové.