Pomalu se blíží semináře zaměřené na vyučující oborného výcviku na středních školách. Lektor Ing. Miloš Rathouský se v následujícím textu zamýšlí nad osudem a vývojem odborného vzdělávání v letošním roce.

Se začátkem roku stoletého výročí našeho státu přemýšlím, jaký asi dárek dostanou učitelé a školy k jeho narozeninám? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vychází mi z toho buď volná vstupenka na horskou dráhu, nebo repríza pohádky s roztržitým králem, který „odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil“…

V uplynulých téměř dvaceti letech od Milénia se bohužel ve školství stalo neblahou tradicí, že to co jedna strana s velkou pompou zavedla, to jiná politická reprezentace ruší, nebo alespoň „reviduje“. Bohužel se žádná partaj, která byla dosud u moci a řídila ministerstvo školství, neubránila potřebě zavádět tu „jedinou správnou“ reformu a zcela ignorovat připomínky opozice i odborné veřejnosti. Protože neexistuje všeobecná shoda nad cíli a prioritami školství, čeká nás nejspíš zase přehodnocování a upravování již jednou schválených změn. Nicméně nechtěl bych za to dávat vinu novému vedení, když dosavadní vláda sociální demokracie šla při prosazování svých záměrů takříkajíc „přes mrtvoly“. Jediné, co je jisté, je, že školy (nejen ty odborné) si v letošním roce moc klidu a jistoty neužijí. Co nás tedy v tomto roce nejspíš čeká a nemine?

1. Navyšování platů

Snad jediné předpokládané pozitivum. Nová vláda (v demisi) se v programovém prohlášení zavázala navyšovat platy učitelů s cílem dosáhnout 150% jejich současné výše v roce 2021. Dá se předpokládat, že pokud bude vláda na stejném půdorysu obnovena, tento slib zůstane. Otázkou zůstává, kolik z předpokládaného navýšení bude věnováno na nadtarifní složky (odměny), aby ředitelé škol mohli udržet ty nejlepší učitele a případně přetáhnout do školství špičkové odborníky z jiných oborů. Již teď dosahují pedagogické sbory odborných škol důchodového věku a noví odborní učitelé nepřicházejí. Také se stále zapomíná na zlepšování tristní platové úrovně ostatních nepedagogických pracovníků.

2. Reforma financování

Velkou ambicí reformy financování regionálního školství, schválené novelou školského zákona v roce 2017, bylo zrušit dosavadní honbu škol za počtem žáků, jako hlavního principu financování. Ministerstvo navrhlo systém, který na jedné straně sjednocuje normativy oborů v rámci celé ČR a financuje školy na základě „výkonů“ tedy zjednodušeně řečeno podle objemu výuky, včetně nezbytného dělení některých předmětů. Zároveň deklarovalo, že nepůjde o přerozdělení „z jedné kapsy do druhé“ a že žádná škola si zásadně nepohorší. Bohužel nový systém, který má platit už od ledna příštího roku, je z pohledu škol příliš komplikovaný, nejasný (dodnes nejsou známé koeficienty financování) a stále nepřipravený. Navíc – navzdory předchozím slibům – připravuje ministerstvo krácení proplácených výkonů, nejspíš proto, že nemá dosud vyjednány prostředky potřebné na spuštění nového systému. Zdá se, že jediným možným řešením bude odložit náběh reformy a v získaném čase systém upravit tak, aby nebyl pro mnohé školy likvidační. Zároveň by bylo dobré do něj zapracovat i financování soukromých a církevních škol (plnících tzv. veřejnou službu), které zatím dostaly ze systému výjimku.

3. Revize inkluze

Dnes se již neochotně přiznává, že inkluze (resp. tzv. společné vzdělávání) byl politický projekt minulé vlády. Ve snaze řešit sociální vyčlenění části menšin (a pod tlakem ostudného rozsudku D.H. vs. ČR) bylo de facto navrženo zrušení části speciálního školství a jeho přesunutí na školy běžného typu. Se žáky se sociálním hendikepem se tak „svezli“ i žáci s mentálními hendikepy a poruchami chování. Zde je dobře vidět výše zmíněný přístup, kdy věříme, že změnou zákona se rázem změní podmínky a vše bude fungovat lépe. To, že běžné školy dokázaly změny ustát a speciální školy nezanikly, je jen díky obrovskému nasazení učitelů všech škol a pracovníků poraden. Nejen s ohledem na neočekávaný nárůst nákladů, dojde nejspíše k úpravě některých podmínek fungování inkluze. Pro začátek by stačilo znovu zrovnoprávnit všechny typy začlenění hendikepovaných žáků, aby vedle individuálního začlenění mohlo opět fungovat i začlenění skupinové (ať již v běžných, nebo speciálních školách), a to vždy za účasti speciálního pedagoga.

4. Přijímací zkoušky a maturity

Zatímco státní maturity fungují již osmým rokem, jednotné přijímací zkoušky proběhnou na středních školách teprve podruhé. Tyto dva „kotevní body“ jsou dlouhodobě napadány odpůrci testování, kteří ale na druhé straně nedokáží (či nechtějí) navrhnout způsoby zajištění minimálního vzdělávacího standardu při přechodu z jednoho stupně vzdělávání na druhý. Zase budeme svědky mediálního „propírání“ epizeuxí či karnevalových čepiček. Bohužel vývoj středního i základního školství v minulých 20 letech nám ukazuje, že „netestování“ spolu s platbou „za hlavu“ jsou jednou ze základních příčin propadu úrovně našich žáků v mezinárodním srovnávání. Vím, že se opakované diskuzi nevyhneme, chtěl bych ale, aby ministerstvo dokázalo tomuto tlaku odolat. A aby trochu ulevilo středním školám ve stále vysoké administrativní zátěži.

5. Revize RVP

Rámcové vzdělávací programy byly velkým „hitem“ v prvních letech po Miléniu a také se staly jedním z hlavních bodů nového školského zákona v roce 2004. Bohužel na jejich zavádění můžeme studovat důsledky stejného „bezhlavého“ zavádění, jako u nedávné inkluze. Z počáteční myšlenky rámcového stanovení cílů vzdělávání, které si upraví jednotlivé školy podle svých možností a metod výuky, se postupem času stal moloch, drtící sám sebe vlastní vahou. Navíc školy téměř nedostaly pomocnou ruku a radu při jejich rozpracování, takže (hlavně u základních škol) je jejich vztah k tomuto mnohasetstránkovému dokumentu negativní. Vzhledem k tomu, že Národní ústav pro vzdělávání dostal vloni zadání k zahájení revizí RVP, dají se očekávat oficiální či neoficiální diskuze o jejich cílech a provedení. Za sebe bych doporučoval výraznou redukci cílů a učiva, vzorové „státní“ ŠVP a zapracování dovedností z Národní soustavy kvalifikací do RVP odborného vzdělávání.

To je podle mého soudu přehled hlavních témat, která budou rezonovat v médiích i odborných diskuzích v letošním roce. Nemyslím, že to nejsou témata důležitá, ovšem s ohledem na změny v oblasti trhu práce a kvalifikací bych preferoval také otevření dalších pro budoucnost neméně důležitých oblastí. Například:

  • výuka polytechniky a digitálních dovedností v základních školách;
  • praxe žáků středních škol v reálném pracovním prostředí;
  • oborová optimalizace SŠ podle potřeb trhu práce;
  • Průmysl 4.0;
  • využívání evropských fondů, atd.

Pokud bych měl závěrem vyjádřit, co potřebuje české školství, aby dokázalo čelit výzvám současnosti a připravovalo žáky na svět jejich dospělosti, přál bych si, abychom se všeobecně shodli na tom, že potřebujeme:

  • Peníze pro dobré učitele.
  • Pevné cíle, ale volnost forem.
  • Redukci administrativy.

A pokud bychom se dokázali domluvit na alespoň pětiletém moratoriu na další politické reformy, věřím tomu, že by naše školy začaly zase rozkvétat. To by byl myslím ten nejlepší dárek školám ke stoletému výročí Republiky.

Miloš Rathouský, 12. 2. 2018