Rovněž nelze opomenout fakt, že existují stupně a kategorie speciálních vzdělávacích potřeb, kdy je začlenění žáka poměrně snadné, a jiné, u nichž je obtížné nebo problematické. Relativně dobře se začleňují děti se zachovanými komunikačními schopnostmi, u smyslově postižených ti s lehčím typem zrakového a sluchového postižení. U tělesně postižených musíme počítat s překážkami „technickými“. (Mülpacher In Vítková a kol. 1998)

 

Co nám může pomoci?

Spolupráce s poradenským zařízením – v případě zdravotně postiženého žáka se speciálně pedagogickým centrem odpovídajícího zaměření (v závislosti na druhu postižení) či pedagogicko-psychologickou poradnou. Pokud si nejsme čímkoli jisti, neváhejme navázat osobní kontakt, sjednat si konzultační či metodické schůzky s pracovníky ŠPZ.

 

Navázání spolupráce a úzká kooperace s rodiči dítěte (velmi důležité u žáků se zdravotním znevýhodněním). Berme je jako partnery, vytvářejme prostor důvěry – berme je jako největší odborníky na své dítě (u žáků se zdravotním postižením to platí dvojnásob). Můžeme se od nich dozvědět, jaké postupy se osvědčují v domácím prostředí, a co naopak nepřináší výsledky, co dítě zvládá a v čem mohou být potíže. Předejme jim informace o specifikách a chodu školy, školním řádu. Měli by vědět, na koho se mohou obracet v případě problémů – dobré je setkání výchovného poradce, školního metodika prevence, třídního pedagoga, případně pedagogického asistenta či pracovníků školního poradenského týmu (školní speciální pedagog, školní psycholog).

 

Získávejme informace. Měli bychom se co nejpodrobněji zorientovat v potřebách a individuálních zvláštnostech dítěte, mít představu, co dané znevýhodnění obnáší v různých osobnostních, sociálních a vzdělávacích rovinách, např. v oblasti poznávacích procesů, komunikačních specifik či omezeních daných zdravotním stavem. Poznatky směrem k dalším pedagogům by měli přenášet členové školního poradenského pracoviště (stěžejní je zde role výchovného poradce) a třídní učitel. Výborné je, pokud škola disponuje speciálním pedagogem, odborníkem na danou problematiku. Nápomocny pro orientaci v problematice nám mohou být Výstupy projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání v ČR (2013–2015) Univerzity Palackého v Olomouci, obsahující např. metodiky práce asistenta pedagoga či katalogy podpůrných opatření – dostupné na www.inkluze.upol.cz/portal/vystupy/), ale i další odborné publikace či vzdělávání v systému DVPP.

 

Spolupráce s kolegy – předávání informací, zkušeností, ale i posilování jednotnosti v přístupu a uplatňování podpůrných opatření (zde hraje nejvýznamnější roli výchovný poradce, důležitý je rovněž školní speciální pedagog či školní psycholog, pokud je má škola k dispozici). S podpůrnými opatřeními by měli být seznámeni všichni pedagogové, kteří žáka vyučují, se závažnějším znevýhodněním všichni pedagogičtí i nepedagogičtí pracovníci školy.

 

Spolupráce s asistentem pedagoga – důležité je vytvoření pravidel kooperace s třídním učitelem, pracovníky školního poradenského pracoviště i ostatními pedagogy, konkrétních způsobů práce, komunikace s rodiči, vyjasnění kompetencí atp.

 

Navázání kontaktu s dítětem – zejména pokud do školy přichází jako nové. Pokusme se vyčlenit si chvilku a místo na vzájemné představení před příchodem do třídy. „Povídání“ může probíhat např. v kabinetě s vysvětlením, k čemu místnost slouží a že nás tady dítě může najít, pokud by s námi potřebovalo mluvit, něco nevědělo či potřebovalo poradit (doprovodí ho sem asistentka pedagoga, pokud bude potřebovat). Můžeme se pokusit rozptýlit jeho možné obavy např. informací, že ve třídě je tolik žáků, z toho tolik chlapců a tolik děvčat, rádi se smějí atp. Kontakt samozřejmě musíme uzpůsobit vzhledem k případnému znevýhodnění dítěte. Napoprvé můžeme volit i přítomnost rodičů, pokud se žákem bude pracovat asistent pedagoga, je jeho přítomnost nezbytná.

 

 

Ukázka z publikace Vztahy a nástrahy ve školní třídě autorky Mgr. Zdenky Ženatové.