Děti a příběhy – proč využívat příběhy (nejen) v mateřské škole

„Jak se mají vyprávět (číst) příběhy? Tak, aby člověku samému pomohly!

– říká jedna chasidská legenda:

‚Můj dědeček byl chromý.

Jednou ho požádali, aby vyprávěl

příběh o svém učiteli. Vyprávěl

tedy, jak velký Baal Schem při modlitbě

vždy poskakoval a tancoval.

Můj dědeček stál a vyprávěl a vyprávění

ho tak strhlo, že musel poskakovat

a tancovat, aby ukázal, jak

to dělával mistr. Od té chvíle byl vyléčen. Tak se mají vyprávět příběhy!‘“

(Pesseschkian, 1997)

Od pradávna jsou příběhy, pohádky, mýty a báje součástí lidské kultury, ale také našich osobností. Proudy narativní psychologie říkají, že identita člověka je tvořena příběhy. Těmi, které slýchává o svém okolí, o sobě a také těmi, jež zažívá a jimiž o sobě vypravuje. Příběhy dítě vnímá už od raného věku a jsou mu dobrými pomocníky při orientaci ve světě i v sobě samém. Pomáhají mu osvojovat si důležité hodnoty, pomáhají mu vidět souvislosti mezi jevy, pomáhají mu seznámit se s kulturou. V příbězích si děti mohou hledat své hrdiny, kteří jim budou životním vzorem, mohou se učit z chyb ostatních. Příběhy jim nabídnou vysvětlení jevů, se kterými se setkávají. Příběhy mohou dětem, ale i dospělým dodat pocit smyslu, ucelenosti a jistoty, poněvadž byly, jsou a budou. Příběhy si v sobě nesou určité kouzlo, které jako by odolávalo času a funguje stále už po několik tisíciletí. K porozumění příběhu není potřeba jen příběh sám, ale také porozumění kontextu, osoby vypravěče a osoby posluchače či čtenáře, protože tím vším je příběh ovlivňován a formován.

Když využíváme příběhy při práci s dětmi, jsou děti samy nejen vnímateli příběhů, ale také jejich tvůrci. Zaměříme se tedy také na to, jak se u dětí vyvíjí způsob vyprávění příběhů. Podle Ricoeura (1984) je vyprávění příběhu prostředkem, který jedinci umožňuje, aby v plynutí časem a v průběhu změn chápal a pociťoval sebe jako téhož. Schopnost chápat a produkovat příběhy se utváří v průběhu života. 

 Vyprávění a četba příběhů jsou velmi důležité pro rozvoj dětské osobnosti a fantazie.

Narativní identita se rozvíjí až v období dospívání. Vede k ní dlouhá cesta vývoje narativních struktur. Od jejich přijetí až k jejich postupnému využívání. Od nejjednodušších deskriptivních struktur až po složité cílesměrné struktury, které už mohou hlouběji zachytit životní příběhy, které vyprávíme se snahou o sestavení ucelené mozaiky smyslu života a žitých událostí, určení místa pro sebe sama ve světě, nalezení řádu a významu situací. Podle Steina a Albra (1997) je vývoj narativní struktury založen na dětském porozumění lidské intencionalitě. Autoři uvádí, že děti začínají chápat záměrnost a cílesměrnost od 2,5 roku.

Sutton-Smith (1986, podle Chrze, 2002) také považuje období kolem třetího roku za věk, kdy děti začínají vyprávět příběhy a osvojovat si základní koncepty příběhů. Určitá struktura ale podle něj začíná být patrná až kolem šestého roku. Mladší děti se spíš než na děj orientují na melodické vzorce vyprávění. Až po desátém roce děti obvykle plně využívají všeobecně přijímané koncepty příběhů. Narativní struktury se začínají postupně krystalizovat kolem sedmého roku. V devíti letech děti začínají vyprávět delší příběhy s více epizodami, využívají cílesměrné dějové souvislosti. V tomto období se vyskytují dva typy vyprávění: struktura typu „řada činností“ a vyspělejší vyprávění se strukturovanou dějovou souvislostí vyznačující se zřetězováním a cílesměrností. V jedenácti letech se objevují příběhy o životní dráze, události jsou koherentní, je kladen důraz na kvalitu obsahu.

Předškolní období, pro které je charakteristické magické myšlení dětí, je jako by stvořeno pro vnímání i tvoření příběhů. Děti v tomto období jsou jejich znamenitými a stále lačnými sběrači i vypravěči. Příběhy se podílejí na obohacování a rozšiřování jejich vnitřního světa, který je velkým bohatstvím každého člověka a nenahraditelným zdrojem inspirace. Příběhy vedou děti k tvořivosti a fantazii, kterou nepotřebují jen umělci, ale všichni lidé. Poněvadž tvořivost i fantazie se odráží v každodenním životě, v mezilidských vztazích, vztazích k sobě samému. Příběhy ve výchově a vzdělávání využívá dramatická výchova a strukturované drama. Děti si prostřednictvím určitých technik procházejí příběhem, jsou jeho vnímateli i tvůrci. Příběh se tedy může obohatit po několika stránkách. Po stránce osobnostní a sociální: vnímání hodnot, pohled na události z různých úhlů, uvědomování si smyslu, ucelenosti, rozvoj spolupráce, vytváření a sdělování názoru, fantazie, tvořivosti atd. Ale také po stránce kognitivní: rozvoj myšlení, vnímání příčin a následků, rozvoj vyjadřovacích schopností, pozornosti, paměti.

A na co se soustředit při výběru příběhu a co bychom neměli opomenout při výběru technik, se dočtete na další stránce.

V článku byly použity ukázky z publikace Malé příběhy o velkých věcech (nyní k dostání ve formátu PDF), autorkou je Dana Tvrďochová. Všechny e-knihy pro předškolní vzdělávání najdete v e-shopu Dobrá škola.